Poslední AHOJ

1.

Áách. Konečně léto. Přesněji řečeno, zřejmě i mé poslední léto. Už je to tři měsíce, co mi diagnostikovali leukémii. Upřímně řečeno, je mi to jedno, se smrtí jsem smířená, můj život je jedna velká nuda a utrpení. Toto léto se máma rozhodla jet na dovolenou do Bulharska..jak jinak, než k moři. Jedu tam poprvé a vždy jsem se tam chtěla jako malá podívat, ale nikdy jsem neměla šanci, protože rodiče měli moc práce. 

,,Nell, už máš zbaleno?" zakříčí na mne máma z kuchyně, jasně že mám zbaleno, hned jak jsem se dozvěděla, že jedeme do Bulharska začala jsem balit.

,,Jasně mami" zakřičím na ni nazpátek, aspoň svůj poslední mizerný čas strávím někde, kde jsem vždy chtěla být. Zvednu se ze své postele pořádně se protáhnu a vyjdu ven z pokoje.

Máma nervózně pobíhala po bytě a přemýšlela, jestli máme všechno. Nechám ji tak a odejdu do koupelny. Udělám si tu klasickou ranní hygienu a nahodím trochu mejkapu. Své dlouhé hnědě vlnité vlasy si stáhnu do neuspořádaného drdolu a převleču se do oblečení, které jsem si tu včera nachystala: Růžové tílko s bílými kraťáskami a botasky od Nike.

Drdol si upravím do zapleteného copu, který si přehodím přes rameno a zahledím se na sebe do zrcadla. Hmm, musím uznat, že dnes vypadáš skvěle Nell. Přiznám si.

,,Nell, už jsi hotová? Já bych se šla taky ráda upravit". Uslyším po několikaminutovém transu. Vemu si své pyžamo a vyjdu z koupelny, kde už nedočkavě podupává máma. Po chvíli se na mne zahledí obdivujícím výrazem a povídá: ,,No Nell, dneska ti to obzvlášť sluší".

Já na ni jen nahodím vděčný výraz a uvolním ji cestu.

Pyžamo jsem si hodila na postel a popadla svůj mobil. Samozřejmě, nic zajímavého. Jako vždy, žádné upozornění na facebooku,  jen fotky mých spolužaček, které už si plně užívají dovolené.

Schovám mobil do zadní kapsy na kraťasích a břichem si lehnu na postel.

Po chvilce, jen tak krásného ležení na břichu a přemýšlení nad nesmrtelností chrousta uslyším mámu vejít do pokoje. A musím uznat i jí to moc slušelo. Měla na sobě volnou halenku s vzory růží namačkaných na sebe a džínové kraťásky...a v ruce držela léky.

Ona ví, jak je nesnáším a jak nesnáším, když mi připomíná, že si je mám vzít, proto nic neřekne, jen se na mne smutně zadívá. S povzdychem se zvednu, přijdu k ní a vezmu si léky do ruky.

Nasypu si dva do dlaně, hodím do pusy a na sucho polknu. Ona se jen smutně usměje a odejde. Já vím, co teď musím udělat, dát si léky do batohu.

Jo mimochodem, kdybyste se divili, proč mám pořád vlasy, tak jsem odmítla podstupovat chemoterapii, i když mne máma prosila abych ji podtsupovala.

Po půl hodině jsme s mámou zhodnotily, že máme asi vše a vydali se na letiště.

Nebudu popisovat to nudné dění, co se dělo, než jsme odletěly, protože věřím, že vás to ani nezajímá a já ani nechci ztrácet čas povídáním tu o tom, jak jsem nemohla najít svůj kufr a že se máma málem ztratila na cestě k letadlu.

V letadle jsem si dala do uší sluchátka a poslouchala Alana Walkera, nejradši mám Ignite.

Zřejmě jsem usla, protože mne probudil náraz na zem...přesněji řečeno přistávaly jsme.

Je kolem páté večer, máma už netrpělivě poklepává prsty o sedadlo a já se koukám nedočkavě z okna. Po přistání a čekání na kufry jsme se vydaly do hotelu, v němž budeme přebývat polovinu prázdnin. Cesta z NewYorku až do Primorska byla nudná, ale věřím, že svůj poslední čas strávím skvěle a bez starostí, máma mi slíbila, že se mi nebude do ničeho plést, jen že si občas uděláme výlet, s čímž jsem souhlasila. Chápu, že jí budu chybět až mne potká to, co mne mělo potkat, ale věřím, že to zvládne.

Než jsme našly náš hotel trvalo to snad celou věčnost, protože na každém bloku byl v podstatě stejný hotel, v němž máme bydlet i my, takže jsme se nevyhly trapasům.

Když jsme konečeně dorazily a zaregistrovaly jsme oddechla jsem si. Konečně..deset let přemlouvání dovolené v Bulharsku stálo snad za to.

Vyšly jsme až do posledního patra hotelu, bohužel...Máma mi podala klíče, takže jsem odemkla a vešla do bytu. Byl celkem pěkný, přiznám se. Akorát bylo vše bílé, mohlo to být barevnější.

Já i máma jsme zamířily do svých pokojů a vybalily jsme. Já se rozhodla udělat si večerní procházku kolem moře, jelikož máme hotel přímo vedle moře.

Když vyjdu ven, ovane mne příjemně teplý vítr. Mířím přímo ke kraji Černého moře. Nejhezčí je sledovat...jak se odráží usínající paprsky slunce na hladině. V klidu stojím na místě a rozpažím ruce. Nadechnu se slaného vzduchu a zavřu oči...a vzdychnu...

,,Hele...paní si tam hraje na titanic!" vyruší mne smích za mnou. Když se otočím spatřím tři kluky, asi stejně staré jako jsem já. Všichni na mne hledí a smějí se. Ten na levo má hnědé vlasy a je trochu při těle..ten napravo má blond vlasy a je dost svalnatý, jelikož jako jediný z nich má na sobě plavky...a ten uprostřed má černé vlasy..a i černé oči..to poznám i na dálku, vypadá jak havran.

,,Copak?? To jsi ještě nikdy neviděla krásný kluky?" naparuje se ten napravo. ,,A voni nějací krásní existujou?" zeptám se sarkasmem v hlase a založím ruce na prsou. zřejmě se jich ta slova dotknou, protože se najednou zastaví a vymění si bolestivé pohledy.

,,Ach, to by neměla říkat dívka, co umře jako panna" překvapivě promluví ten uprosřed.

Ty slova se mne dotknou, ale ani nevím proč, vždyť je to pravda...do dvou měsíců jsem mrtvá.

Nezbývá mi nic jiného, než se jen otočit a jíz tpátky na hotel. Zničeho nic ale za sebou uslyším: ,,Ale, ale Rose se nám urazila".

Teď už mne ale popadne vztek a otočím se knim...no ale to už cítím teplou tekutinu v nose..krev.

Pokračování příště...