₁₁/₀₁/₂₀₁₉
a pak si uvědomíš, že to nemá cenu. nemá cenu volat o pomoc, protože žádná nepříjde. nemá cenu nazývat smutek depresí, strach obsedantně-kompulzivní poruchou a nenávist k lidem sociální fóbií, protože to lidi nepřinutí ti pomoct. a tak s tím přestaneš, aspoň na chvilku.
sedáš si k zrcadlu. díváš se do něj. na své vlasy, oči, obličej, na své tělo, na sebe. tedy spíš na to, co máš být ty. ostatní lidé by řekli, že to jsi ty. tyhle vlasy, tyhle oči, tenhle obličej, tohle tělo, to jsi ty. jenže ty si tím nejsi jistá. necítíš to tak. necítíš se dobře, že jsi spojována s tímhle tělem. to tělo tě omezuje. to tělo se ti nelíbí. jen ti bere čas. ale jsi v něm uvězněná, nemůžeš z něj ven, ani se ho zbavit, dokonce ho ani změnit.
a tak si zas připravuješ jídlo, protože tvé tělo chce jíst, přestože ty nechceš. piješ, protože tvé tělo má žízeň, přestože ty nemáš. umýváš se, protože tvé tělo chce být čisté, přestože ty ne. češeš se, oblékáš se, voníš se, upravuješ se. tvé tělo chce být hezké, i když to ty nepotřebuješ. a tak tě napadne: „co když mi to tělo nepatří? co když já patřím tomu tělu?"
povzdychneš si a lehneš si na zem. na kůži cítíš studenou podlahu. srdce bijící v hrudi. jak dýcháš. jak ti tepe v koleni. potící se dlaně. bolavé rty, máš je suché. jak tě svědí záda. lásku, vztek, smutek, zmatek. cítíš se, přestože nechceš. protože i když nechceš, tohle jsi ty. tohle je já. ty je já.
