28.10.2004 bylo pracovní odpoledne doktorky Gabriškové obzvláště podivuhodné. Vlastně nejenom odpoledne, celý ten den byl kromobyčejně neobvyklý. Přestože se podzim téměř přehoupl do své pošmournější poloviny a dalo by se čekat, že počasí nebude přívětivější než úřednice půl hodiny před zavírací dobou, venku bylo naprosto báječně. Vlál vlahý vánek, chodníky pokrýval koberec hnědo zlatavého listí, MHD překvapivě nebyla narvaná k prasknutí a jeden mladý punker dokonce uvolnil doktorce Gabriškové místo, aby si mohla sednout. Jak se ukázalo později, bylo to jen další z mystických znamení, že ten den měl být jejím posledním.
Když na Jinonicích opustila eskalátory metra a vyšla ven, zjistila, že počasí, už od rána velmi radostné, se ještě o chlup vyčasilo, a tak maně zalitovala, že dala na ranní předpověď. Když vycházela do schodů od silnice, nezapomněla přejet pohledem tajemný nápis "(ne)zemřeš", který kdosi nedávno zanechal na odiv všem, kdo touto cestou přicházejí na fakultu nebo ji opouštějí. I tentokrát jí hlavou blesklo zamyšlení nad jeho významem. Je to snad obdoba nápisu nad bránou do Dantova pekla, kterou zde nechal poeticky naladěný student po cestě z místního bufetu, kde jistě, jako mnoho dalších, pravidelně trávil nekonečně nudné a zmatené hodiny ekonomie?
Pracovní den doktorce Gabriškové uběhl přinejmenším šestou nadsvětelnou rychlostí. Ve svém přednáškovém cyklu o sci-fi se věnovala svým tolik oblíbeným ruským autorům a těšila se z velké aktivity a upřímného zájmu studentů.
Brzy se přistihla, jak zamyká dveře kanceláře v pátém patře a přivolává výtah. Když opustila budovu, zjistila, že venku je pořád ještě světlo. Rychle se podívala na hodinky - malá ručička byla před šestkou.
Ale to není možné, vždyť touto roční dobou se začíná stmívat už před pátou, pomyslela si doktorka Gabrišková. Už už se chystala vrátit na recepci, zkontrolovat, zda se jí hodinky nepředcházejí, když za sebou uslyšela někoho promluvit hlubokým, příjemně zbarveným barytonem:
„Odpusťte, doktorka Gabrišková?“
Ještě před tím, než se otočila za hlasem, si pomyslela, že se jí asi zastavily hodinky a že to určitě bude baterkou. Pár kroků od ní stál statný muž podsadité postavy, mohl mít tak 180 centimetrů a … 200 kilo? Přemýšlela, jak ji to napadlo a sjela očima k jeho nohám v očekávání, že bude asfalt pod jeho váhou úplně prohnutý. Muž měl na sobě jednu pečlivě vycíděnou lesklou černou botu, světle šedý oblek s bílými proužky, dobře střižený, patrně šitý na míru, červenou košili a černou kravatu. Poslední dva knoflíčky jeho saka byly nedopnuté, jak velí mrav. Vlasy měl velmi krátké a doslova uhlově černé, stejně jako malou špičatou bradku a tenký knír. Zpod pravé nohavice čnělo kopyto.
„Hellboy?“ vyklouzlo udivené doktorce Gabriškové. Muž reagoval krátkým společenským pousmáním.
„Ďábel. Ale pravda, od doby, co ten nešťastný film vyšel, si nás lidé pletou...“„Ale to je opravdu povedené, jak jste udělal to kopyto?“ Doktorka Gabrišková okukovala ten výjev a měla radost, že jeden z jejích studentů se rozhodl pro tak kreativní scifistickou cosplay.
„Na to byste se musela zeptat Stvořitele, byl to patrně jeho nápad. Musím říct, že je to mírně nepraktické. Až půjdeme, možná si všimnete, že na tu nohu napadám, zkrátka kulhám.“ V mužově ruce se odněkud objevila tenká černá vycházková hůl, s kulovou stříbrnou hlavicí.
„Kam půjdeme?“ Ptala se zmatená doktorka Gabrišková.
„Nezlobte se, ale já mám zítra několik obhajob odborných překladů, jedno kolokvium a jednu přednášku. Moc jste mě tím převlekem nadchl, ale už opravdu musím jít.“
