Lingertown

2. Kapitola

Nezastavil. Vždy pod každým krokem který dotyčný udělal, zavrzalo. Všichni jsme se zvedli, a pomalu šli ke schodům. Potom to přestalo. Podívali jsme se na schody, jestli tam něco je. Byli tam jen krvavé stopy. "Jsou tu krvavé stopy, a vedou do mého pokoje!" vyjekl jsem na ostatní. Opatrně jsem přešel ke dveřím mého pokoje, a otevřel je. "Nic tu není," řekl jsem s úlevou v hlase. Prozkoumali jsme ho, a nakonec zase odešli dolů. "Tohle se u vás děje vždycky?" zeptal se Christian. "Ne, jsi normální? Dávno by jsme se odstěhovali." odpověděl jsem. Nakonec museli odejít, a já v tomhle domě hrůzy musel zůstat. Mé myšlenky se zaměřovali jen na ty stopy u mého pokoje.
Volal jsem rodičům kdy přijedou a oni mi řekli že přijedou zhruba za 4 hodiny. Za čtyři hodiny! To se za tu dobu z toho strachu zblázním!

                   O 1 hodinu později

Ještě tři hodiny. Čekám ve svém pokoji, i když vím, co se tam stalo.  Snažím se usnout, ale když zavřu oči, vidím jen ty krvavý kroky. Pomalu to mizí a já se začínám propadat do světa snů.

Ocitl jsem se ve svém pokoji. Rozhlídnu se a zjistím že tam nejsem sám. Je tam malá holčička, s medvídkem v ruce a má nohy od krve. Chvíli na mě koukala s úsměvem od ucha k uchu, až nakonec promluvila: "Ahoj Bille, já jsem Bloodars. Určitě jsi o mě někde slyšel, že ano?" Odpověděl jsem se strachem v hlase: "J-j-jo. Co tady d-d-děláš?" Koukala na mě furt s tím příšerným úsměvem. "Přišla jsem si pro tebe, proč si myslíš že mám u sebe medvídka? Je na uskladňovaní duší. Haha, a tento hnědý bude tvůj." řekla aniž by otevřela pusu. "Myslíš si, že se z toho vykroutíš? Když se probudíš, budu před teb-, a ani to nedomluvila, probudil jsem se. Vážně tam byla. Nerozmýšlel jsem se a hodil na ní všechno, co jsem měl kolem sebe. Chtěl jsem se bránit, ale když jsem po ní házel ty věci, projelo to jí, jako kdyby tam nebyla. Přemýšlel jsem jak se zachránit. A pak mi to došlo. Vzal jsem jí medvídka a sebral zapalovač. Medvídek v mém pokoji plápolal, až úplně zčernal. Bloodars na to chvíli koukala, až nakonec promluvila: "Tentokrát si proklouzl, ale příště budeš sedět na mé poličce s ostatními!" a zmizela. Je fuč. Mám klid. Měl bych to říct ostatním, ale až ráno. Potom mě napadlo, co když jde teď po jednom z nich? A co Edward? Co když zůstal v Zelené lati? My jsme ho sebou nebrali! Začal jsem panikařit. Zavolal jsem mu a zvedla to jeho matka a já hned vystrašeně zeptal: "Je Edward doma? Viděl jsem ho jak do něj kopou Sígři, ale nestihl jsem ho zachránit, taky na mě zaútočili." Jeho máma mi na to odpověděla: "Ne není tu! Zavolali jsme policii a už se hledá! Zatím ho nemůžou nikde najít! Strašně se o něj bojím!" a ukončila hovor. Nevěděl jsem jestli začít brečet nebo ho začít hledat. Tak jsem si vybral obojí, a šel do temnoty noci. Byla celkem zima, ikdyž už bylo léto. Nejsou ale letní prázdniny. Běžel jsem do Zelené latě, s přesvědčením že ho najdu. Uviděl jsem nějaké rýhy v zemi, jako kdyby ho něco táhlo. Následoval jsem je, až jsem se dostal k nějaké chatrči, která určitě nepatřila někomu z města. Pomalu jsem šel k chatrči a zatáhl za starou kliku. Bylo otevřené, dalo se čekat že nikdo nebude dbát u takové hnusné chatky na zamykání. Pomalu jsem vstoupil se strachem že se mi něco stane. Když jsem byl zhruba uprostřed chatky (je fakt malá!), uslyšel jsem křik. Ale takový ten když vám někdo ubližuje. A koho jinýho to byl křik než Edwarda. Běžel jsem tam, ale otočil bych se, kdybych věděl co uvidím. Z té holčičky se stala úplná nestvůra! Byla vyšší měla dlouhé vlasy, úplně černé oči, okolo pusy měla krev a v ústech se jí vyjímalo několik řad ostrých zubů. Vyjekl jsem, jelikož se na mě otočila. Pomalu odstupovala od Eda a blížila se ke mě. Začal jsem couvat, jenže se rozběhla, a já skončil na tvrdé, dřevěné podlaze. Vykřikl jsem, protože to byla nesnesitelná bolest! Jo a ptáte se proč? Právě mi ukousávala ruku. Řvu tam jak tur, a i přesto nikdo nepřichází. S Edem jsme byli úplně v háji, než jsme uslyšeli běžící kroky. Vběhli sem Christian, Ben, Nicol a Stephen. Začali po té stvůře házet věci, ale moji ruku nezachránili. Brečel jsem tam, a křičel ve velké agónii. Potom se mi začalo stmívat před očima z nedostatku krve, a já se propadl do bezvědomí.