Vcházela jsem zrovna do školy, když v tom na mě zavolal dívčí hlas. Ihned jsem poznala kdo to je. Yung Min.
Hlavně buď milá!
Nahodila jsem svůj milý úsměv, teda pokud se tomu dalo říkat úsměv, a otočila se směrem k ní. Uviděla jsem že na její tváři se taky pohrává úsměv, byl by div kdyby ne. Už jen za těch pár dní jsem mohla poznat, že ona člověk co se neustále na někoho usmívá.
,,Ahoj"objala mě, když ke mě doběhla.
Byla jsem překvapená, dost překvapená. Ale objetí jsem ji opětovala. Nemůžu uvěřit že mě zná teprve 4 dny, a už mě objímá. Né že bych si stěžovala, ale udivovalo mě jak je ke mně milá, když já jsem se k ní chovala tak chladně a s nezájmem. Arghh! Nejradši bych si dala facku.
,,Umm ahoj" odtáhla jsem se z jejího objetí, a znova se usmála. Bože, to mě zabije!
,,Víš Kate, potřebovala bych s něčím pomoct"promluvila když jsme se rozešli směr naše skříňky. Vypadala dost nervózně, teď už to nebyl tak zářivý úsměv, jako předtím.
,,S čím?"zastavila jsem se už u mojí skříňky a vyčkávala co z ní vypadne. Muselo to být asi vážný, když i úsměv z její tváři byl pryč.
To donutilo aby i můj "úsměv" sklesl.
,,Potřebuju abys semnou teď někam zašla. Potřebuju tohle někomu dát"ukázala mi v její ruce, štos papírů v červených deskách. A já si oddychla. Proč jsme čekala něco vážnějšího?
,,Ehm jasně" takže kvůli tomu tak vyváděla, donést někomu papíry v deskách?
,,Děkuju" už zase nahodila ten svůj úsměv a rozešla se do prázdné uličky, co byla kousek od našich skříněk.
Já se jako poslušný pejsek, rozešla za ní.
Když jsme do uličky vešly,začala jsem být trošičku nervózní komu to jde dát.
Jelikož ulička byla celá rozkopaná a v rekonstrukci, byla tu docela tma. Takže jsem se Min držela blízko.
,,Komu to jdeš dát?"nedalo mi to, musela jsem se zeptat. Protože uličkou jsme se vzdalovaly čím dál tím více od lidí.
,,Jenom kamarádům. Nemusíš se bát"zasmála se a pokračoval dál.
,, Já se nebojím"ohradila jsem se, a málem zakopla o kbelík který se tu válel.
,,Tak a jsme tady" tleskla rukama když jsem se zastavili před dveřmi na kterém byli graffiti, s různými vulgárními poznámkami. Fuj.
Myslím že byla chyba jí na to kývnout.
Co tu proboha dělají ty její kamarádí?
,,Ale musím tě upozornit, chovají se jako idioti. Takže až uslyšíš že mají blbý keci. Tak je zkus prosimtě ignorovat" já jen něme přikývla, a než jsem stačila něco říci, už otevírala dveře a vešla dovnitř.
Já tam jen stála a nevěděla zda mám jít taky nebo ne.
Jenže když mě chytla za zápěstí a potáhla mě za sebou jak hadrovou panenku, tak už jsem byla vevnitř.
Přede mnou byl zaprášený a starý gauč, na kterém sedělo 6 kluků. Počkat.
Ty kluky znám,to jsou ti Jungkookovo kamarádi. Sakra!
,,Máš to?" zeptal se jeden z nich, a natahoval se pro červené desky.
,,Jo" podala mu Min ty desky, a sedla si také na gauč.
Všichni klůci co tam byli, měli každý vlastní činnost, takže si ani jeden z nich nevšiml že tu je i někdo další okrem nich a Min.
Dokud nevyslovila moje jméno.
,,Min,pojď si taky sednout" ihned se těch 6 hlav zvedlo, a jejich zrak spočinul na mně.
Já jen zakroutila hlavou na náznak že ne, a dále tam nervózně postávala.
,,Radši bych už šla zpátky" nuceně jsem se pousmála a otočila se na patě že odejdu, kdyby jeden z těch kluků nepromluvil.
,,Nejsi ty ta holka, která se včera hádala s Jungkookem?" nervózně jsem se otočila a setkala se tak s jejich pohledy, které mě dost znervózňovaly. Jelikož si mě prohlíželi od shora dolů.
Min si toho všimla.
,,Ježiši, nedívejte se tak na ní. Nevidíte že jí znervózňujete?" propálila je očima, a na mě se usmála.
Stále jsem jim neodpověděla a chystala se znova odejít. Jenže mi to někdo musel znova překazit.
Ten někdo byla postava vcházejíc zrovna dovnitř. Takže jsme se málem srazili. Osoba naproti mně měla na hlavě kapuci, a sklopenou hlavu. Ale i přesto jsem tak nějak tušila kdo to je, a modlila jsem se aby to nebyla pravda.
Jenže byla.
Dotyčný zvedl hlavu a mně se naskytl pohled na Jungkooka. Zastavil se v pohybu, stejně tak jako já.
,,Ale kampak?" nahodil svůj typický úšklebek, však tobě ten úšklebek zmizí.
Zabíjela jsem ho pohledem, zatímco co se mi doslova vysmíval do obličeje.
,,Takže je to ona" ozvalo se za námi, a já si teprve teď uvědomila že tu nejsme sami. Stejně na tom byl i on.
,,Kdo ji sem přivedl?" zeptal se Jungkook, a vypadal že není moc rád že jsem tady. Však já taky, neboj.
,,To já, nechtěla jsem jít sama, přinesla jsem vám ty dokumenty" ozvala se potichu Min, zdá se mi to nebo tu má každý z něho strach?
,,A kdo ti to dovolil?" propálil jí pohledem, a vypadal už dost rozčíleně.
,,N-no nikdo" pípla, a mně jí bylo právě líto.
,,Tak la-" než stačil ještě cokoliv hnusného říct, skočila jsem si řeči ,,Nech toho!" řekla jsem otráveně.
A v místnosti nejednou panovalo ticho, že by jste klidně slyšeli spadnout na zem špendlík.
,,Neser se do toho!" zavrčel, myslím že už jen tím jeho pohledem by zastrašil polovinu školy, hlavně mě. Jenže když je v blízkosti více lidí, nebojím se.
,,Nebo co?" uchechtla jsem se, a zahlédla tak jeho překvapený obličej.
Klůci za námi si něco neustále šeptali, a Min tam jen seděla se sklopenou hlavou.
,,Provokuješ?" zasmál se , a přiblížil se více ke mně ,,Protože to já rád" zašeptal a já už začínala mít menší strach.
,,Padejte!" zavrčel Jungkook stále neodvracejíc pohled ze mě. Což mě začínalo znervózňovat.
,,Ale Jung-"
,, Řekl jsem ať vypadnete!" tentokrát to už zakřičel, načež se všichni zvedli a odešli pryč z místnosti. Když kolem mě procházela Min, uviděla jsem její zničený pohled, kterým ukazovala že jí to mrzí. Já se jen na ní usmála, a naznačila že je to v pořádku.
Ozvalo se bouchnutí dveří, a v místnosti jsme zbyli jen my dva.
Skvělý.
,,Jsem zvědavý jakou budeš mít odvahu teď" posměšně se zasmál, a obešel mě dokola. Když se objevil za mými zády, cítila jsem jeho dech na mým zátylku a následný dotek.
,,Chtěla jsi si hrát, tak mi řekni co chci slyšet!" sykl mi do ucha.
A já v tu chvíli nevěděla co dělat.
Panebože!
Jsem zpátky!
Jste rádi?❤❤
