Stůj při mně

Část 1 bez názvu

Na žádost tedy přináším Stand by me i v českém překladu. Původní práce vznikla jako gift pro jednu mou kamarádku na tumblru, na kterém mě můžete nalézt pod jménem rangerthusday11. Ke Gilanovi i k And do you have coffee se zcela určitě vrátím. Mezitím jsem přidala další povídku a to Dance with me. Snad se vám budou líbit obě dvě, jakákoliv kritika vítána.

Proti své kůži cítil chladný podzimní vánek. Tančil hravě na jeho odhalené tváři jako paprsky letního slunce, nikdy neunaven svou drobnou hrou. Byl lehký ve svém doteku, ale on přesto uronil slzu, jak jeho neviditelné ledové bodce pronikaly hluboko do jeho masa, kostí a duše.

Ale, byla ta jediná slza, stékající po jeho tváři, opravdu vyhnána z očí kvůli mrazivému vánku?

Vánek nabral na rychlosti a rozvířil podzimní listí do divokého reje okolo něj. Pozvedl svůj pohled, sledujíc onu křehkou barevnou hru okolo něj. Všiml si, že jeden malý lístek uvízl za lemem jeho pláštěnky, vzal jej mezi prsty a podržel si jej před obličejem. Nepatrný úsměv zatahal za koutky jeho úst, zatímco lístek neúnavně pokračoval ve svém marném pokusu o boj proti síle větru.

Jemná textura listu hrála všemi ohnivými barvami. "Vždy jsi miloval podzim, viď?" zamumlal Halt nikomu určitému. "Vždy jsi byl okouzlen duhou listou v jejich podzimním šatu."

Vítr mu vmetl do tváře další záplavu barevného listí, jak mnul malý lístek ve své dlani. Ale Halt jej necítil. Vše, co cítil byl lehký šimravý dotyk rudých vlasů na své tváři.

Brzy prvou slzu následovala druhá. Kopírovala cestu první a jak kanula dolů, její blyštivý jas se pomalu vytrácel.

Jak chladný vítr opět pohladil jeho tvář, vztáhl pro ruce, jež jemně hladily jeho tváře a hruď, nyní težkou vzpomínkami. A přestože na žádné nedosáhl, věděl, že tam jsou. Halt lehce pootevřel rty, čekaje na lehké políbení. A přišlo. Přišlo plné lásky, vášně a náklonnosti. Neřeklo nic, ale přesto mluvilo tisíce slovy. Slovy ztráty. Vzpomínek. Touhy a přání.

Halt pomalu otevřel oči, pouze aby čelil zklamání. On zde nebyl. Byl již nepočítaně mil daleko. Za hranicí, již lze překročit pouze jednou v životě. Ne, neviděl onu radostnou tvář. Ty oči s tančící jiskrou. Ten nádherný úsměv, jenž vždy obměkčil jeho ledové srdce a zanechal vroucí pocit. Neviděl jej.

Vše na čem Haltův zrak spočinul byl chladný kámen. Chladný jako dotek samotné Smrti. Teď přišla třetí slza. A čtvrtá. Pátá. Šestá. A slzy najednou nepočítatelně vytryskly z jeho očí, nekontrolovatelně stékajíce po jeho tváři. Jeho nohy jej zradily a on tupě dopadl na ruce. Zničeně se chápal po stéblech šedé trávy, jeho zrak zamlžen. 

Cloumala jím velká bolest. Bolest, jež probodávala jeho samé srdce a duši, bolest, jež nikdy neodešla. Halt opět pozvedl svůj pohled k pochmurné obloze a těžký mrakům, jenž se nad ním rozestíraly jako hladoví vlci. "Stůj při mně," zašeptal jemně zvedajícímu se větru. "Stůj při mně," zamumlal ohnivému lístku ve své dlani. Další kapka spadla z nebe.

"Stůj při mně!" zvolal k chladnému ponurému kameni. Déšť začal nemilosrdně bičovat zem a oblohu rozčísl blesk.

Nakonec jeho oči spočinuly na zlověstném písmu, vytesaném samou Smrtí do kamene. V jeho srdci vyzývali planoucí agónii jako cejchovací železo a roztrhlo jej, nechávaje jej odhaleného proti oceánu smutku.

Crowley Meratyn, četlo.

A vítr nesl prázdná slova.

"Stůj při mně."