Osm dob k šílenství

I.

Padesát pět, padesát šest, padesát sedm, padesát osm, padesát devět, šedesát. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm. Raz, dva.. "Sakra, už to dělám zase."

"Co děláš zase?" ptá se máma.

"Počítám," vzdychnu.

"Co počítáš?" zeptá se zadýchaně a taky trochu naštvaně, nemá ráda, když nemluvím plynule. S ní se mi to bohužel ale stává často.

"Schody. Do osmi."

"Máš z něčeho snad nervy?" koukne na mě a zmáčkne zvonek, na kterém je napsáno "zvoňte 1x, poté vyčkejte příchodu lékaře". Ona ho stejně zmáčkne třikrát, jako to dělá vždycky, dlouze, krátce a zase dlouze. V morzeovce "krákorá", označující písmeno K. Kdo ví, jestli to sama ví, jestli tento způsob ohlášení používá záměrně, aby ostatní věděli, koho za dveřmi čekat. Každopádně žít se jménem Kobrová taky není žádný med, snad se jednou provdám za lepší, kolik takových blbých příjmení může v Česku být?

Mám, nemám, sama nevím. Rozmýšlím v hlavě a radši ani neodpovím, teď stejně nejde o mě. Po chvíli čekání na chodbě před velkými bílými dřevěnými dveřmi zaslechnu tření plíšků o sebe, někdo se na nás dívá skrz kukátko, potom hlasité šramocení klíčů v zámku, až se ve dveřích objeví sestřička.

"Dobrý den, jdeme za panem Kobrou."

"A vy jste?" sestřička mámu sjede očima od hlavy až k patě.

"Manželka a dcera," odpoví máma už docela netrpělivě, nemá ráda takové zdržování.

"Tak pojďte dál, tady se posaďte," vyzve nás k jednomu z jídelních stolů.

Sedíme tam asi pět minut, okolní pacienti si nás zkoumavě prohlížejí a na mě zevnitř zase přichází úzkost, která se probouzí v těch starých nemocničních prostorách, tak strašně neosobní, bílé zdi, zrnité čtverce lina a komunistický nábytek včetně těch jídelních židlí, na kterých právě sedíme. Takové se pamatuji v jídelně na základní škole, když jsem nastoupila do první třídy. Za rok už je vyměnili za novější. Dělá se mi špatně, je mi do breku.

"No čáu, jsem si ještě zdříml, než jste přijely," usmívá se táta ode dveří krajního pokoje, v pyžamu a županu se ospalým krokem šoupe pomalu za námi.

"Je ti líp? Přinesly jsme ti kafe zespodu," máma posune plastový kelímek směrem k tátovi. Ten si ho pomalu vezme a okraj kelímku si přiloží pod spodní ret. Takže mu líp není.

Máma mu kelímek poupraví, aby se mohl napít, táta si usrkne a kávu zase opatrně položí na stůl.

"Moc ne," zamračí se a pokýve hlavou na strany, "a co ty, co zkoušky?" otočí se na mě.

"Mám za sebou jednu, čtyři mi ještě zbývají," pousměju se pravým koutkem, levým mi to nikdy nešlo, ale zkouším to trénovat, lpím na souměrnosti. 

"Jsi moc šikovná," chytne mě za rameno, přivře oči a sklopí hlavu.

"Tati? Tati!" poklepu ho na zádech, vypadá strašně. Hůř, než když jsme ho sem vezly.

"Co, co?" procitne a zvedne hlavu. 

"Měl by sis jít lehnout, nevypadáš vůbec dobře," řekne máma a dá mu tašku s věcmi do ruky. Rozloučíme se a zase s mámou stojíme za těmi velkými bílými dveřmi u schodů, po kterých jsme tam nahoru přišly. Teď ale scházíme zpátky dolů.

Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm. Raz, dva, tři, čtyři.. Achjo. Po tváři mi stékají slzy, snažím si je utřít dřív, než si jich všimne máma, ale ona si všimne všeho. Všeho si všimne, na všechno přijde a co se jí nedonese, to si domyslí. Odjakživa mě fascinovalo, že její teorie vždycky vyšly. Vždycky!

"Nebreč, bude líp," chytne mě okolo ramen.

"Já vím, to jen to prostředí. Nedělá mi dobře," zalžu. 

Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm. Osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. 

"Počítáš?"

"Jo."