Osm dob k šílenství

VIII.

 Sedíme u stolu hned vedle truhlice plné pokladů, z reproduktorů se ozývá papouščí řev a zvuky pralesa. Sedím narovnaná, nohy těsně u sebe a pečlivě krájím své burrito con pollo na malé kousky a opatrně jej vkládám do úst, aby mi nevypadla zelenina zpátky na talíř. Burrito by se nemělo krájet vůbec, ale představa, že si zašpiním obličej jídlem na veřejnosti, mě natolik děsí, že raději půl minuty skládám tortillu, maso a zeleninu na sebe tak precizně, jako bych hrála Tetris.

„Co se v tom tak vrtáš?" sleduje máma mé manévry na talíři.

„Nevrtám, skládám."

„Kdybys někdy jedla jako normální člověk," pronese nešťastně.

„Takhle jsi mě učila jíst ty. Promiň, že mám nějaké základy stolování," suše pronesu a významně pokývu hlavou k vedlejšímu stolu, kde sedí pár u svých burgerů a oba mají omáčku až na tváři.

„Hm," došla jí slova, vyhrála jsem.

Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm. Polknu.

„Co taťka, mluvila jsi s ním?" zeptám se.

„Jo, už mu je asi líp, už mě začal úkolovat," pousměje se. Úsměv jsem na své matce neviděla už dlouho.

„Tak to je super, kdy myslíš, že ho pustí?" vyzvídám. Se svým otcem nemám úplně nejvřelejší vztah, jaký může dcera s otcem mít, to ale neznamená, že nechci, aby mu nebylo dobře.

„Těžko říct, víš jak to je," pokrčí rameny.

„Hm," pokrčím jimi taky.

„A co nějací chlapi, máš někoho?" vyzvídá matka v naději, že jí snad někoho přiznám.

„Ne, nic. Nemám na to čas, ani energii."

„Tak si najdi ale někoho normálního, konečně," hledí na mě soustrastně, jako bych snad byla nějaká chudinka, jako by mi život nedopřál někoho lepšího, koho bych si opravdu zasloužila. Dopřál, ale já ho odehnala sama.

„Hm, ideálně bez závazků," nahraju jí. Obě přesně víme, kam tento rozhovor směřuje.

„No, prosím tě. To už tady bylo, babička ještě být nechci," pohrozí.

„No jo no, kdo ví, jak se má, Ondrášek," ušklíbnu se. Vím přesně, jak se má. Jeho žena ho zase pustila k vodě a odstěhovala se i s jejich synem do Čech. Ondra změnil práci a hledá nové bydlení. Vím to, protože mi před týdnem volal, jestli bych mu nějak nepomohla. To víš, že pomohla, od našeho rozchodu nečekám na nic jiného.

„Vidíš to. A kvůli takovým se dokážeš vykašlat na vlastní rodinu," vmete mi do tváře, přesně na tenhle okamžik čekala.

„Moc dobře víš, že to nebylo jenom kvůli němu," nasupeně procedím mezi zuby.

„Ne? A proč teda? Chtěla jsem po tobě jedinou věc, aby sis nic nezačala s takovým pitomcem, a ty ho pak přitáhneš domů," vyčte mi, „Takový.... Já to ani slovy neumím popsat, co za hňupa to bylo," popis dokončí.

„Víš co, nemá cenu to řešit. Stejně si jedeš jenom to svoje," vyčtu zase já jí, protože o Ondru tenkrát vůbec nešlo, akorát mojí matce se to náramně hodilo do krámu a teď to vytahuje při každé vhodné příležitosti mi dokázat, že nejsem tak silná jako ona, že se vždycky vrátím k mamince. Ano, vrátím, na rozdíl od ní mám se svou matkou hluboký vztah, který ona se svou matkou nikdy neměla.

„Já si jedu svoje? A co děláš pak ty!" zvyšuje na mě hlas.

„Jaká matka, taká Katka," odpovím chladně. Kdyby věděla, jak jsme se s Ondrou vůbec dali dohromady, v životě by to na mě nevytáhla. Já bych s ním totiž taky nikdy nebyla, nebýt té pitomé chaty a spousty alkoholu.

„Okamžitě se začni chovat normálně, nebo si mě doma nepřej," začne mi vyhrožovat.

„Nebo co, zbiješ mě jak malého fakana?" pronesu hrdě, ale začínám mít docela nahnáno, nikdy jsem si nedovolila být tak drzá. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest... proboha, teď ne!... sedm, osm.

„Asi budu muset, když se tak chováš. Uvědom si, kolik ti je!" nasupeně se snaží mluvit potichu, ale nejde jí to moc dobře. Okolní lidé se začínají otáčet.

„Ty si uvědom, kolik mi je a podle toho se začni chovat," odpovím ledově klidná, zvednu se a odcházím. Cestou ke dveřím cítím, jak mi tiká v oku. Usmívám se, přestože vím, že doma bude ještě peklo.