FALLEN | Justin Bieber

27.

Ahoj lidičky! Další kapitolka :*

ČTĚTE! Dneska vás prosím, abyste mi napsali něco hezkého :* :D Jinak u téhle kapitoly mi bylo tak moc úzko, že si to nedokážete představit. Uvědomila jsem si, že "zlý" lidé neexistujou. Jsou to jenom lidé, kteří trpí a smutní. Jenom můj názor. Co si myslíte vy?

Jinak si užijte sobotu a myslete pozitivně :* Mám vás ráda a všem posílám objetí. Peace.

Jo a ještě omlouvám se za chyby, moc jsem to nekontrolovala.

Vendul_

---

Belle

Od mého malého...um incidentu uběhly už dva dny a všechno se uklidnilo. Už jsem se začínala cítit bezpečněji. Každopádně jsem se pořád cítila špatně, když jsem byla sama, ale nemělo to žádné řešení.

Daniel mi řekl, že pan Joan už dal nabídku pro psycholožku do novin i na internet, ale ještě nikoho nenašli.

Upravila jsem si brýle a začala uklízet můj stůl. Byla to totiž jedna velká hromada čehosi. Přes hnědé složky poházené po celém stole, byly přehozené papíry, celé podrobené drobky a spoustu dalšího. Všechno jsem hezky sklidila a dokumenty vyrovnala do dvou komínků.

Teď už jsem jenom čekala na svého dalšího pacienta. Což byl shodou náhod Justin. Usmála jsem se, ale při jedné myšlence mi úsměv zmrzl.

Posledních pár dní se choval...jinak. Hrozně zvláštně, byl hrozně náladový a výbušný. Neměla jsem tušení proč. Sezení začínala být zase složitá, protože se stáhl do sebe a zamiloval se do krátkých odpovědí. Pokud možno jednoslovných.

Bylo to jako se vracet o krok zpět.

A to jsem nechtěla.

K tomu všemu, aby to bylo ještě horší - už se mě nedotýká. Vždycky mě obdaří jedním falešným úsměvem, jemně políbí na tvář - ne na pusu, no a pak si sedne na židli. Choval se prostě divně a já se kvůli tomu cítila...upřímně? Hrozně.

Že by mě už nechtěl kvůli...kvůli tomu co se stalo minule?

Tahle smutná otázka mi hrála pořád hlavou. A i když jsem se na to snažila nemyslet, vždycky si to ke mě našlo cestu.

Moje myšlenky se rozpustily, když jsem uslyšela zaklepání na dveře. Moje hlava vylétla k nim, když jsem si uvědomila, kdo za nimi asi stojí.

,,Dále." řekla jsem a zastrčila si nervózně vlasy za ucho. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Marco následován Justinem. Měl na hlavě kapuci a na tváři neutrální výraz. Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek.

,,Děkuju." zašeptala jsem k Marcovi, který mi jenom poslal kývnutí a zmizel ve dveřích, které za sebou samozřejmě zavřel. Začala jsem zírat na Justina a doufala, že mi přijde dát pusu - no nic takového. Neobtěžoval se na mě ani podívat a prostě se rozešel k židli, na kterou si sedl. Bolelo mě to a snažila jsem se nebrečet.

Co se s ním stalo?

Zvedla jsem se ze židle a rozhodla se jít k němu. Ani klapání mých podpatků ho nepřinutilo, kouknout nahoru. Když jsem byla dostatečně blízko zvedla jsem mu bradu, abychom se na sebe koukali.

Jiskra v očích, kterou tam vždycky má tam najednou nebyla. Byly skleněné, černé a smutné.

Tohle nebyl můj Justin.

,,Co se s tebou děje?" vyhrkla jsem najednou. Podívala jsem se na jeho nádherný obličej, který jsem držela v rukách. Modřiny se už pomalu odbarvovaly, ale stejně tam pořád byly. Stejně jako ty moje. Koukl se na mě a najednou se jeho ruce obmotaly okolo mých boků a jeho hlava spadla na můj hrudník.