Ten ze základky.

Támhle je Honza!

Na základku vždy hrozně ráda vzpomínám. Na základce jsem si užila hodně. Hlavně jsem tam potkala svojí nejlepší kamarádku Týnu. Už od první třídy jsme to spolu táhly. Všude spolu, seděly spolu, prováděly přůšvihy spolu. Prostě kámošky jak se patří. Do té doby, než jsem poznala Filipa. Filip byl hnědovlasý roztomilý kluk. Byl to můj nejlepší kamarád. S Týnou a Filipem jsem strávila velmi času. Ale jednoho dne se vše změnilo. Začala jsem s Filipem chodit. A od toho momentu se na mě Týna naštvala. Nemohla unést, že jsem začala chodit s mým nejlepším kámošem a hlavně s klukem, který se jí líbil. Trhalo mi srdce ji vidět tak smutnou. Také jsem kvůli tomu po nocích brečela. Samozřejmě jsem s Filipem byla velmi šťastná. Byl to velmi hodný a milý klučina. 

Jenže základka je fuč, a já jsem na střední. S Týnou jsme se udobřili, a chodíme spolu na školu. Za což jsem hrozně ráda, protože na téhle škole, kde jsou samé namyšlené fifleny, bych to bez Týny nedala. 

"Ahoj!" Zakryl mi někdo oči když jsem si dávala věci do skříňky.

"Ahojky!" Hned jsem odpověděla, protože jsem věděla kdo to je. Obejmula jsem Týnu. 

"Už jsi viděla nový druháky?" Vyhrkla hned ze sebe. Byl tu nový školní rok, a já si myslela že se mě aspoň zeptá jak se mám, když jsme se asi měsíc neviděli.

"Ano Týno, mám se dobře, děkuji za optání." Začala jsem se smát.

"Promiň, ale tenhle rok, jsou fakt k sežrání, hlavně ten Honza!" Zasněla.

"Haló, zem volá Týnušku!" Zamávala jsem jí rukou před obličejem.

"Co je?" Zeptala se.

"Jen že jsi tady skoro slintala nad představou toho tvého Honzy." Strčila jsem do ní ramenem.

"Hele nech si toho, jo?" Bránila se. 

Když jsme došli do třídy, hned jsme se uvelebily v zadní lavici u okna. 

"Tohle mi chybělo!" Usmála se Týna.

"Kde je ta holka která nenáviděla školu?" Otočila jsem se na ní.

"Je pryč, nový rok, nové já."

"A tuhle větu řekl jakej spisovatel?" Položila jsem si hlavu na stůl

"Já." Začala jsem se smát tak moc, že se na mě všichni otočili.

Celý den probíhal nějak v pohodě. Ani moc jsme se neučili. Konečně tu byla přestávka na oběd, na který jsme se moc tešili. Jako obvykle jsme si vzali táci s talíři a sedli si k nejbližšímu stolu.

"Támhle je Honza!" Řekla nadšeně Týna. Otočila jsem se.

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Byl to nádherný kluk s hnědýma vlasama a hnědýma očima. Byl vysoký a vypadal mile.

"Že je krásnej?" Zasténala.

"Normální kluk." Dořekla jsem a otočila se znovu na Týnu. Nemohla jsem dát na jevo že se mi líbí. Přece jenom, Týně se Honza líbí, Filip se jí také líbil. Nechci aby na mě byla znovu naštvaná že se mi bude líbit stejný kluk jako jí. Bojím se, jak by to dopadlo.

"On je tak dokonalej." Nemohla z něj spustit oči. Jen jsem na ní koukala. Opravdu se jí moc líbil, ještě takovej pohled jsem u ní nikdy neviděla.