Zelené pro Severuse

„Jste očekáván," a to bylo vše. Tak malý vzkaz na kousku pergamenu a Harry měl stejně srdce až v krku, krev bušila v tepnách jak domorodé tamtamy, pot se perlil na spáncích, v ústech vyprahlo.

„Jsi v pořádku?" zeptal se kolega.

„Jistě," odvětil nepřítomně. „Jen si dneska musím něco zařídit v Bradavicích."

Sinalý se toporně zvedl od svého psacího stolu v kanceláři a už mířil vojenským krokem do haly s krby.

Merline, odepsal. Neměl jsem mu vůbec psát. Ale musím mu to říct. Je správné mu to říct. Připravit ho. Měl jsem mu to rovnou napsat.

Ale nějaká masochistická část Harryho věděla, že chtěl jen záminku, jak si nasypat sůl do rány. Aspoň ho spatřit. Neviděl ho tak dlouho. Už to možná bude v pořádku, bude to pryč. Určitě se změnil. Zestárl. Ale Harry věděl, že to není pryč. Vždyť kdyby to bylo pryč, tak se mu teď neklepou kolena.

Tolik se těšil. Tolik. A bál. Moc se bál.

Sebe. Jeho.

Co udělá? Bude zlý? Odměřený? Jako kus ledu? Nebudu brečet?

Nabral letax. Nádech, výdech. „Komnaty Severuse Snapea, Bradavice"

S hučením v uších a popelem v krku, kašlajíc vklopýtal do obývacího pokoje.

„Pane bystrozore Pottere, vítejte," sametový baryton protekl Harrymu páteří. Tak takové to bude. Společensky přijatelné, bezemoční a kultivované.

„Dobrý večer, profesore Snape," zdvořile pokynul hlavou.

Muž celý v černém pozvedl ruku ve zvoucím gestu směrem ke křeslům.

„Mohu Vám nabídnout šálek čaje;nebo něco ostřejšího?"

„Raději whisky, prosím," Harry se usadil do jednoho z křesel, bolestivě polkl staženým hrdlem, pozoroval elegantní pohyby druhého muže.

Kdepak, nebylo to pryč. Severus chystal sklenky. Dokonalé ruce. Přesnost a ladnost v každém detailu. Bledé štíhlé dlouhé prsty, chladné, ale jemné. Harry věděl, jak dokážou být silné a přitom něžné. Jak hebká je bílá pokožka mistra lektvarů. Prsty ho svrběly, pamatovaly si chuť hladké kůže. Nic se nezměnilo. Tělo staršího muže bylo stále už od pohledu pevné, záda rovná, ramena široká. Hruď jako bezpečný přístav. Hedvábné černé vlasy padaly do sametově černých očí. A ne, tady, tady se něco změnilo. Vlasy na spáncích hojně prokvétalo stříbro. Snad i věčná vráska mezi obočím sahala dál a hlouběji do čela. Oči sklopené, soustředěně naléval do dvou skleniček ohnivou whisky. Bledé rty semknuté.

Dokonalá otočka, cípy hábitu zavlály vzduchem. Severus podal jednu sklenici Harrymu. Ten ji roztřesenou rukou přijal. Mistr lektvarů jen tázavě pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

Usadil se naproti Harrymu, usrkl whisky, poválel po jazyku, polkl, ohryzek se zhoupl.

Harry ho hypnotizoval. Snažil se z černých očí polapit každý záchvěv emoce. Neproniknutelný. Severus se zazdil do své nitrobrany a nehodlal zjevně upustit ani náznak pocitů.

„Hmmm,"odkašlal si profesor. „Co vás ke mně přivádí, pane Pottere? Před začátkem školního rokumne snad nehodláte obvinit z nespravedlivého jednání s vašimi ratolestmi?"

„Ne, to určitě ne," Harry se nervózně uchichtl. „Ale o ratolesti, jak je vznešeně nazýváte, skutečně jde. Tedy konkrétně o tu poslední."