The Shattered Bonds || Jikook

»Pýchavka«

Jimin

Píle, vytrvalost, snaha a odhodlání. Tyto čtyři prosté, leč ne zrovna snadno získatelné či splnitelné věci mi dopomohly se dopracovat na pozici, na níž jsem nyní byl. Práce, pro kterou jsem celé své brzké mládí tvrdě dřel, až jsem sám sebe div nestrhal, přesně tyto čtyři prvky vyžadovala a dala by se k nim přiřadit i silná trpělivost. Bez té by jste v této brandži těžko obstáli. Redaktorslá profese není totiž taková, jak je mnohokrát v myslích lidí představována. Setkal jsem se s mnohými názory, když jsem se lidem představil jako redaktor a odpovědi se k mému překvapení od sebe nijak extra nelišily. Snad každý z těchto výplodů subjektivního či objektivního - to už jsem vědět nemohl - náhledu na věci měl stejný základ a tím byla představa, jak asi takový redaktor vypadá. V drtivé většině případů byla figura člověka mého zaměstnání v mysli mých přátel vyobrazována jako introvert, který již dlouhou dobu nespatřil světlo světa, jelikož je věčně zasedlý za stolem s hrnkem teplé kávy či čaje, který mívá umístěný hezky vedle notebooku s rozepsanou prací. Tahle myšlenka se sice může pozdávat hezká, až pohádková, ale od reality má vskutku daleko.

Ve skutečnosti je to naprosto jinak. Totiž, redaktorské řemeslo je prací, která zahrnuje interakci v kolektivu a hlavně komunikaci ať už se spolupracovníky, tak i veřejností. Hodiny prostáté u kopírky, mnoho prezentací před komisí, kde vaším jediným cílem je protlačit knihu do tisku a i její pozdější uvedení na trh, vedení několika oddělení, telefonáty, vyřizování mailů a mnoho dalších aktivit, které prostě mezlidiský kontakt zahrnují a je prakticky jejich základem. Knihu budete těžko obhajovat před prázdnou místností a těžko povedete oddělení, kde nikdo nepracuje.

Zpočátku jsem si sám sebou nebyl moc jistý, protože jsem nikdy extra společenský nebyl. V době, kdy jsem stále chodil do školy, jsem tuto svou nepěknou vlastnost nedokázal odbourat tak jednoduše, jako tomu bylo dnes, protože jsem se jako adolescent zdržoval spíše v povzdálí. Nebyl jsem outsider, ale měl jsem rád svůj klid a nesnášel jsem, když někdo přerušoval mé myšlenkové pochody. Proto jsem se uschoval v ústranní a povětšinou pouze přihlížel, jak se ostatní pářou s těžkými úkoly, jež jim učitelé zadali, když na něco takového došlo. Nenecházal jsem v sobě zájem o to se zapojovat, protože jsem preferoval na věceh pracovat sám, bez pomocí ostatních - až tedy na pár výjimek, jako třeba cizí jazyky-. Když je člověk odkázán pouze na sebe a na své vlastní myšlenky, soustředí se daleko lépe a ke všemu jediný, kdo na vás pokřikuje různá hesla, je vnitřní hlásek v jeho hlavě, k němuž ale cítí spíše sympatii než zášť a odpor.

A právě proto byl docela risk, když jsem nastoupil do nakladatelství, které sice nebylo jedním z nejznámějších, ale zaměstnanců tam málo opravdu nebylo.

Být redaktorem bylo vždy jedním z mých snů už od brzkého věku a patřil do skupinky těch, o kterých jsem nikomu neříkal. Ani vlastním rodičům. Vždy chtěli, aby ze mne vyrostl právník nebo podnikatel, který by vlastnil velkou a úspěšnou firmu. Ale můj problém byl, že jsem neměl hlavu na to, abych si pamatoval veškerá pravidla, která podnikání zahrnovalo a ne jen ta, protože tam toho bylo daleko více. V případě práv to byly zákoníky obsahující zákony, které by jsem musel znát do jediného detailu. Jednoduše mi ani jedna z prací nebyla souzena a já v nich nenalezl nic, co by mne nutilo se o ně ucházet.

Ovšem, redaktořina byla moje. Jako malý kluk jsem miloval četbu všeho druhu, ať už se jednalo o historické drama nebo článek v časopise, já vždy hltal každé slovo, jako by to bylo to jediné, co jsem ve svém životě znal. Dovolil bych si říct, že obecně jsem měl cit pro tvorbu jednotlivých článků, úryvků a nebo výpisků. Ale na spisovatele jsem neměl fantazii, což mne dlouhou dobu mrzelo. Avšak, tento nedostatek mi otevřel dveře k tomu, čím jsem dnes. Jako jedna z mnoha dalších možností se naskytla právě tato práce.