Potter? // drarry // cz

1

Harry

„Dobré ráno.“ sednu si u snídaně k Hermioně.

„Dobré. Kde je Ron?“ ptá se.

„Ještě spí. Snažil jsem se ho vytáhnout z postele ale marně.“ dopovím a pustím se do snídaně.

„To jste byli vzhůru tak dlouho?“

„Ne. No..znáš Rona. Chtěl zůstat vzhůru a chtěl si povídat o.. No to je jedno prostě jsme něco řešili a nakonec to byl on kdo usnul.“

„O čem si chtěl povídat?“ řekla zvědavě.

„O ničem. O blbostech. Kde je Ginny?“ zeptal jsem se i když mě to vůbec nezajímalo. S Ginny jsme se dali dohromady minulý školní rok, ale přestali jsme si rozumět. Oba to moc dobře víme ale ani jeden neni schopnej se s tim druhým rozejít. Nevim jak dlouho tohle vydržím.

„Říkala že nemá hlad. Tak zůstala na pokoji.“

„Aha.“ Nevim co jinýho jsem na to měl říct.

„Půjdeš za ní?“

„Ne. Asi bude lepší když teď budeme od sebe.“

„Harry. Čím dřív se rozejdete, tim líp pro vás.“

„Já vim.“

Najednou jsem na sobě ucítil něčí pohled, nedalo mi to a podíval jsem se směrem k Zmijozelskému stolu. Zahlédl jsem Malfoye jak sedí a pozoruje mě. Neodvrátil pohled ani když viděl že jsem si ho všiml. Nevěděl jsem co je to za pohled. Trochu mě to děsilo a zároveň.. Vzrušovalo? Ne. Je to Draco Malfoy. Arogantní, sebestřednej pitomec. Nikdy by mě nemohl vzrušovat nikdo jako on. Nevím proč, ale nemohl jsem od něj odvrátit oči. Prostě jsme tam seděli a koukali na sebe, až mi to přišlo trapný. Pak se ale stalo se něco, co jsem fakt nečekal. Zkousl si rty a usmál se. Zčervenal jsem a okamžitě uhnul pohledem. Něco podobného se už stalo ve třeťáku, ale to byla úplně jiná situace.

„Harry! Posloucháš mě?“ vyrušila mě z mých myšlenek Hermiona. Sakra, jsem úplně mimo.

„C-co? Promiň, co jsi říkala?“

„Můžeš mi vysvětlit co mají znamenat ty pohledy mezi tebou a Malfoyem?“

„Co? Jaký pohledy?“ zasmál jsem se a pokračoval v jídle jakoby nic.

„Nejsem slepá. Viděla jsem to.“

„Byl to jen pohled, nic víc.“

„Všimla jsem si toho už dřív. Na každý hodině kterou spolu máme na tebe pořád kouká. Je to fakt divný.“

„Cože? Fakt?“ řekl jsem asi s moc velkým nadšením protože Hermiona se na mě podívala jako kdyby mě chtěla zabít. „Teda.. Uhm.. To se ti asi jen něco zdá.“

„Nezdá, Harry. Zapomněl si co všechno ti udělal? Měl by sis na něj dávat pozor.“

„Nezapomněl. Ale co když se změnil? Co když neni takovej za jakýho jsme ho měli?“

„To myslíš vážně? Harry, tomu snad věříš jenom ty. Celé roky tě prakticky šikanoval. I mě, Rona, Nevilla. Jeho otec byl smrtijed, a on taky. Takový lidi jako je on se nemění.“

„Asi si zapomněla že mi dvakrát zachránil život. Poprvé v Malfoyovic sídle když mě neprozradil Bellatrix a podruhé když mi hodil svoji hůlku abych mohl zabít Voldemorta. Všichni jste tam jen stali a on jedinej riskoval život aby mi pomohl. Myslim že to vypovídá o všem.“

„Ty nám budeš vyčítat že jsme ti nepomohli? Zrovna ty, kvůli kterýmu umřeli nevinný lidi?!“

Nevěděl jsem co jí na to říct. Tohle mě bolelo, i když měla pravdu. Umřelo při válce plno lidí a to jen kvůli mě.

„To jsi nemusela..“ zvedl jsem se a chtěl jsem se vypařit. Takhle jsme se spolu nikdy nepohádali.

„Harry, počkej..“ slyšel jsem za sebou ale šel jsem dál. Hádky je to poslední co teď potřebuju. Opustil jsem Velkou síň a šel jsem kam mě nohy vedly.

Procházel jsem se po chodbách hradu a nebyla to hádka s Hermionou, co se mi honilo hlavou. Byl to Draco a jeho úsměv. Nevěděl jsem, že mě pozoruje i při hodinách. Vlastně jsem mu nikdy nepoděkoval, že mi zachránil život. Možná bych měl, i když nevim, jestli o to vůbec stojí.

„Pottere..“ ozvalo se zamnou. Ten hlas jsem poznal. Otočil jsem se a předemnou stál Draco. Trochu jsem znervózněl, nevím proč.

„Draco..“

Byl dost překvapený když jsem to řekl. Za celých 8 let jsem mu nikdy neřekl jinak než Malfoyi. A on mi zase nikdy neřekl jinak než Pottere. Očividně se to nezměnilo.

„Já jenom.. Jsi v pohodě? Docela rychle jsi zmizel od snídaně, no a vypadal jsi naštvaně a smutně.“

Bože. Nikdy jsme spolu takhle nemluvili. Myslím bez toho abychom se uráželi.

„Uhm, ne, teda jo, jsem v pohodě. Jen jsme se trošku nepohodli s Hermionou. Nic víc.“

„Promiň. Nic mi do toho není.“

„To je v pohodě.“

„Chtěl jsem ti něco říct.“

„A-a co?“

„No.. To je takový trapný no ale.. „ smál se.

„Aha. Ohromně vtipný. Nic, já jdu.“ Chtěl jsem odejít. Neměl jsem na jeho vtipy náladu. Možná měla Hermiona pravdu a vážně se nezměnil.

Byl jsem na odchodu, on mě ale chytil za ruku a táhl pryč. Zatáhl mě na chlapecký záchody a přimáčkl mě ke zdi. „Co to dě-“

„Shhh.“ přerušil mě a ruce si opřel o zeď zamnou. „Teď mluvím já, Pottere.“

Byli jsme od sebe jenom kousek, měl jsem pocit že mi srdce vyletí z těla, musel jsem se hodně držet abych ho nepolíbil.

„Tohle jsem měl udělat už dávno.“ pokračoval. „Ale neměl jsem na to odvahu. Vím, že mě nenávidíš a nejspíš myslíš že já nenávidím tebe ale neni to tak. Chápu že si to myslíš, po tom jak jsem se k tobě všechny ty roky choval. Ale já jsem jen bojoval s tím, co cítím. Myslel jsem, že když na tebe budu hnusnej, že ty city nějak zmizí, ale každým rokem byly silnější. Tehdy když ses mě v komnatě nejvyšší potřeby zeptal, proč jsem tě neprozradil Bellatrix i přes to že jsem tě poznal, neodpověděl jsem ti. Udělal jsem to, protože jsem tě chtěl chránit. Nemohl jsem dovolit, aby tě zabil. Byl jsem sice smrtijed, ale nikdy jsem nechtěl být. To přece víš. Teda aspoň doufám. Vždycky jsem tě chtěl jenom chránit.“

Stál jsem tam jak idiot a nevěděl jsem co říct. Chtěl jsem ho tak moc obejmout a políbit.

„J-já..“

„Miluju tě, Pottere.“ usmál se a nakonec to byl on, kdo spojil naše rty v jedno.