Wolstar - cz

První a poslední

„Přeji si jediné. Přeji si abych zavřel oči a už se nikdy neprobudil."

Tak zněla poslední slova, které tmavovlasý chlapec slyšel od svého vlkodlačího kamaráda, než ho ztratil.

Celý les ovládlo příjemné ticho. Půda nasáklá vodou byla pokrytá měkkým mechem, houbami a borůvkovými keři. Sem tam se vzduchem vznášela podivná stvoření, které Sirius nedokázal sám od sebe rozeznat.

„Tak kde jsi!" zakřičel do hlubokého lesa a sedl si na pařez. Schoval si obličej do svých dlaní a čekal na odpověď. Ta však nepřicházela. Hlasitě polkl a zvedl svůj pohled ze země. „Reme." zavřel oči a uvolnil tak slzu, která pomalu cestovala po jeho dokonalé pleti.

„Seber se, Siriusi!" promnul si obličej a zvedl se, „Remus tě potřebuje." i přes únavu se nevzdával a pokračoval v záchraně svého přítele.

Rozhlídl se kolem sebe a pohledem nevynechával jediný kout. Ale nikde nic jiného než dech beroucí příroda. Zastavil ho až slabý zvuk praskajících klacíků. Někdo nebo něco se k němu blížilo. Pevně stiskl svou hůlku v ruce. Otočil se a v hloubi duše doufal, že je to on. Ale opak byl pravdou. Místo milého, vyhublého chlapce s jizveným obličejem, stál naproti němu obrovský pavouk.

„Mdloby na tebe," zamířil na něho hůlkou a pavouk ve chvíli odletěl několik metrů daleko. „Promiň krasavice, ale už mám rande s někým jiným a nesmím meškat!" použil svůj humor a jelikož v jeho blízkosti nebyl nikdo, zasmál se tomu sám a utíkal rychle pryč. Po chvíli však smích vystřídal zmatek. Zastavil se na stejném místě jako před tím. Opět ten pařez.

„Do prdele!" vztekle do něj kopl. Spadl na kolena. „Remusi!" vykřikl ze svého hrdla a zhroutil se na zem.

A tak tam jen ležel. Sám, schoulený v klubíčku. Najednou cítil potřebu zavřít oči a nikdy se neprobudit, přesně tak, jak mu řekl Náměsíčník, před tím, než se proměnil.

„Siriusi?" ucítil na svém rameni něčí ruku a podle hlasu poznal o koho jde.

„Nemůžu ho najít, Jamesi," otočil se na záda, aby viděl svému kamarádovi do očí.

„No, pokud tady budeš ležet a brečet, tak ho nenajdeš už nikdy." Podal mu pomocnou ruku, přitáhl si ho k sobě a pevně ho objal. „Červíček nám taky pomůže," rozhlédl se a snažil se v dálce zaregistrovat nějaký pohyb, „ale je pomalejší." Usmál se.

Sirius mu však úsměv neoplatil.

„Neboj, určitě ho najdeme, tak jako vždycky," přiběhl s plnou pusou Červíček. „Chceš?" Podal mu cosi sladkého, zabaleného ve zlatavém obalu.

„Tu má Remus nejraději," ukápla mu další slza, „nevěděl jsem, že si tolik potrpíš na čokoládě."

„No, našel jsem ji."

Najednou se v Siriusovi cosi zlomilo.

„Našel?" Zopakoval James.

„Kde jsi ji našel?" Sirius vytrhnul Červíčkovi z ruky onu čokoládu.

„Kousek odtud," nechápal Siriusovu agresivitu, ale pak mu to došlo, „já jsem idiot!" Plácl se do čela.

„To je pravda, Petere," zakroutil hlavou Potter, „pamatuješ si, kde přesně jsi ji našel?" Chytl Červíčka za ramena a podíval se mu do očí.

„Asi," znejistil a poškrábal se na hlavě.

„Jak asi!" Vykřikl Tichošlápek a sevřel pěst.

„Teď není čas na bitku hoši! Musíme ho najít." Vydechne James a rozeběhne se směrem, kterým přišel.

Sirius si sebral hůlku ze země a utíkal rychle za Jamesem.

„Já jedinej vím, kde byla ta čokoláda, takže mi tentokrát nezdrhejte!" Ozvalo se v dálce za nimi.

Sirius si to naklusal zpátky, chytl Červíčka a hodil si ho na záda. „Neboj se, jsem zvyklej. každej měsíc tahám Remuse." Podcenil svá slova a trochu se mu prohnula záda. Červíček už byl vetší výzva.

Po chvilce, která Siriusovi přišla jako věčnost, se dostali na místo.

„Tady!" Ukázal Červíček.

Sirius shodil Červíčka a začal se vztekle rozhlížet. „Remusi? Reme! Náměsíčníku!"

„Au!" Zastěžoval si Peter, rozpláclý na zemi. James mu hned na to pomohl na nohy a pak všichni začali hledat.

„Musí tady být, musí," říkal si pro sebe zmatený Tichošlápek, který poletoval po lese.

Najednou jako by se zastavil svět. Před obrovskou břízou leželo bezvládné tělo. Všechno špatné se v chvilce rozplynulo v chladném vánku a Siriusovy spadl kámen ze srdce. Rozeběhl se za ním, tak rychle že se musel sklouznout po zemi, aby zastavil.

„Reme?" Opatrně na něho promluvil a klesl k němu na zem. Sevřel ho v objetí a snažil se ho vzbudit. „Náměsíčníku," pohladil ho po rozčechraných vlasech a věnoval mu několik polibků na tvář, „už jsem u tebe, všechno bude v pořádku."

„Siriusi," ozval se James a podal mu deku.

Sirius na nic nečekal a svého kamaráda do deky zabalil hned na to si ho opět přitáhl k sobě. Sjížděl ho pohledem. Našel pár modřin na obličeji, nespočetně nových škrábnutí a šíp. Ulomený šíp, který trčel Remusovi z břicha.

„Ne, ne, ne!" Plácal ho po tvářích a jemně s ním zatřepal.

James a Peter se zatajenými dechy všechno sledovali.

„Remi, no tak!" Tichošlápek si utřel slzy. „Vstávej!"

James se snažil zakročit: „Siriusi, jdeme pozdě."

„Drž hubu Pottere!" Vyjel po něm a nepouštěl z Náměsíčníka oči.

„Remi," snažil se uklidnit. Rozklepanou rukou mu upravoval vlasy. „Poslouchej, Reme," podíval se na své zakrvácené ruce.

„Moc mě to mrzí," Červíček si klekl k nim. James po chvíli taky.

„Poslouchej," hluboce se nadechl, „nikdy jsem ti neřekl, co k tobě doopravdy cítím a mrzí mě to," nedokáže zastavit silnou vlnu slz, „mrzí mě to, víš?"

Pak všichni ztichli a byl slyšet jen slabý pláč tří mladých hochů.

„Miluju tě," hlasitě polkl, „miluju tě, Remusi Johne Lupine." Pevně stiskl jeho ruku.

  
 "Taky tě miluju," řekl Remus.