Případy Fredericka Rollanse (aneb Gentlemanem, jak se patří)

Oslava slunovratu - sídlo van Helsingových

Hlavní sál byl nacpaný k prasknutí a lidé stále přicházeli.
Otec vážně neví, kdy přestat s posíláním pozvánek.
Vzala jsem si od obsluhy sklenici vína a prohlédla si načechraný barevný dav. Rodinné večírky pořádáme poměrně často, ale žádný nemá takový úspěch jako ten o slunovratu. Lidé považují návrat světla za dobré znamení a nebojí se ho pořádně oslavit.
Propletla jsem se mezi páry až ke skupině hostů obklopující mého otce a narušila jejich rozhovor.
,,Promiň tati, mohla bych s tebou mluvit?"
,,Ale zajisté dceruško, jen co tě představím. Elis, toto je hraběnka Margharet Julia Baroowá a její manžel Christopher Baroow. Tohle je má dcera Elis, o které jsem vám vyprávěl."
,,Moc mě těší." uklonila jsem se manželskému páru a nechala se zasypat otázkami týkajících se mého studia a cest.
,,Slyšela jsem, že jste cestovala na lodi Erilion, Elis! A zrovna v době, co se tam stala ta odporná vražda!" hraběnka si otřela kapesníčkem čelo a zapřela se o svého chotě. Při vzpomínce na loď mě zamrazilo, a to nejen kvůli krvelačnému vraždění.
,,Ano, opravdu hrozné. Ale naštěstí se pachatel našel zásluhou toho mladého gentlemana. Jakže se to jmenoval? Ach ano. Frederick Rollans. Četl jsem o něm v novinách, velmi zajímavý chlapík." rozhovořil se hrabě a se zaujetím si prohlížel stůl s občerstvením.
Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a odtáhla otce stranou.
,,Elis, co se děje? Zdá se mi, jako by ses nebavila, stalo se snad něco?" zeptal se a ustaraně si mě prohlížel.
,,Vždyť víš, že slavnosti nesnáším tati..." To byla pravda. Nikdy jsem neměla ráda oslavy. Kvůli mému jménu se o mě zajímala spousta urozených lidí a každý z nich se snažil zjistit víc o mém životě.
Zabíjení upírů, to určitě...
Falešnými lichotkami se pokoušeli vetřít do přízně mé rodiny a potom, co zemřela maminka, se k falešným lichotkám přidala i falešná litování. Je mi z toho doteď zle.
,,A nezlepší se ta tvá nálada po půlnoci? Uvidíš, bude to lepší. Jdi se připravit." otec se ke mně otočil zády a vrátil se zpět mezi urozené.
Protočila jsem oči. Půlnoc je vždy koncem formalit a začátkem toho pravého vzrušení. Lidé si na sebe berou masky, aby jejich žerty a jednorázové úlety mohly zůstat anonymní, a začínají se bavit bez zábran. Pro některé je to začátek oslavy, pro některé její konec.
S blížící se půlnocí začala odcházet starší šlechta a ve dveřích se naopak začali objevovat mladí hosté. Nejraději bych také odešla, ale už jen kvůli otci tu musím zůstat. Takže vzhůru k šatnám pro masku.
Vydala jsem se k mramorovému schodišti vedoucímu k východu ze sálu, když mě v pohybu zastavil známý hlas. Celým tělem mi projelo nepříjemné mravenčení.
,,Dneska je významný den Robine, na tuhle chvíli jsem čekal dva roky! Jdi se bavit s ostatními a přines mi nějaký pití ano? Já za chvíli přijdu." mladý muž s vycházkovou holí stál jen pár metrů ode mne a bavil se s dalším mladým urozeným.
Kristepane co tu dělá?
Nohy za mě vykonaly veškerou práci a já jsem se díky nim ocitla v bezpečí nad schody. A to jsem si myslela, že dnešní večer nemůže být horší. Jak je někdy hořké se mýlit.
S těžkými kroky jsem došla až do své šatny, kde jsem se převlékla a nasadila si masku. Šaty mi nešly zapnout, kvůli třesoucím se prstům.
To je tím, jak jsem rychle vyběhla schody. Ničím jiným. Schody.
Nakonec se mi podařilo dopnout zapínání a na obličeji jsem si srovnala svou stříbrnou masku.
Vešla jsem zpátky do sálu přesně ve chvíli, kdy odbila půlnoc. Celá scéna jakoby se změnila. Parket se víc uvolnil, lidé se proměnili ve fantomy v maskách a na stole s občerstvením bylo najednou víc alkoholu. Muže s holí jsem nikde neviděla. To je dobré znamení.
Nechť období malérů započně!
Usmála jsem se pro sebe a začala scházet zpátky na parket. V tom mi ale zabránila ruka v bílé rukavici.
,,Dlouho jsme se neviděli, že Elis?"