V dešti /w Baxtrix

2. Kapitola - Rohlíky

Marci, je tam tvůj táta," prohlásila najednou Beata. Marci se rozhlédla a když jej spatřila, automaticky zaklapla počítač, aby ušetřila svou nejlepší kamarádku toho rodinného dramatu, které mohlo právě nastat. Okamžitě se s rychlostí rozhlédla po pokoji a hledala něco, co by mohlo jejího tátu dopálit do běla. Nic nenašla, ale naneštěstí věděla, že když chtěl, našel si cokoliv.

„Chtěl jsem počkat, než přijdeš, ale usnul jsem," oznámil. Marci na něj překvapeně zamrkala, oči se jí rozsvítily překvapením: „Tys nepil?" zeptala se až moc horlivě. Odpověď znala, už teď ji zaléval pocit radosti.

„Co? Ne..." zavrtěl hlavou a opřel se o futra, vypadal lépe, než normálně. Zdravěji.

„A ta lahev?" optala se dívka zvědavě. Posadila se a notebook odložila stranou.

„Nejspíš ze včerejšího odpoledne," podrbal se na zátylku plný pocitu trapnosti. Nerad to s ní rozebíral, nerad to dělal. Oba to věděli. Na jednu stranu bylo obdivuhodné, že měl stále práci a chodil do ní střízlivý. Doma to pak doháněl hned, jakmile se naskytla možnost. Takže po příchodu domů.

Marci přikývla, vstala a po delší době se nahrnula svému otci do hřejivé náruče. Podle vůně poznala, že se navlékl do čistého oblečení. Jak si toho nemohla dneska všimnout? Asi to bylo tím, že jej našla spát na gauči jako běžně s několika promilemi v krvi. Po nějaké době se odtáhla a zadívala se na něj rozzářeným obličejem: „Že dneska dáme pizzu a film?" Chtěla dneska typickou rodinnou idylku. Táta s tím samozřejmé souhlasil a Marci se nadšeně vrátila zase k notebooku: „Stáhnu něco, z čeho budeš mimo ještě týden," informovala ho: „Jo a víš, jakou ráda," mrkla na něj a tím mu jasně dala najevo, ať se o jídlo postará on. Zasalutoval a vydal se do kuchyně. Marcela spokojeně vydechla, kéž by dnešek byl delší než ostatní dny.

‧͙⁺˚*･༓☾　　☽༓･*˚⁺‧͙

Další den přišla domů a vše bylo při starém, tentokrát ji při vstupu do nosu udeřil pach alkoholu, jejž včera nezaregistrovala. Nechtělo se jí vůbec do toho domů vejít, ale nakonec se nechala vtáhnout do jeho spárů. Do obýváku se raději radši ani nekoukala, aby nezabila všechny pozitivní pocity ze včerejška. Už teď pomalu umíraly. Skousla si silou spodní ret, aby se trochu uklidnila a zamířila do kuchyně, kde našla na stolek papírek s nápisem „Včerejšek jsem si moc užil. Promiň, Marcelko, jsem táta na baterky. Věř nebo ne, jednou se z toho dostanu. V lednici máš večeři, jen tě prosím, aby si zašla dolů do pekárny koupit pečivo na zítra. Tvůj hloupý táta,"

Jakmile to dočetla, uhnula pohledem někam jinam. Dnes to zase bolelo o trošku více, než normálně. Sevřelo se jí hrdlo. Tvůj hloupý táta. Takhle se podepisoval od té doby, co si uvědomil svůj problém s alkoholem. A taky od doby, kdy zjistil, že jí dokázal pěkně ublížit. Znovu se zakousla do spodního rtu a šla si nahoru pro peníze. Mrkla na sebe do zrcadla, prsty si prohrábla vlasy a uhladila si oblečení. Černé džíny s jemně růžovou halenkou zdobenou volánem ve spodní části. Venku ještě působil zbytek léta a tak si mohla dovolit lehké oblečení.

Do uší si strčila sluchátka, i přes to málo množství lidí, které tady potkávala. Umožňovalo jí to chodit po ulici pyšně se vztyčenou hlavou, bez řešení pohledů ostatních lidí. Vždycky mívala pocit, že se jí některé pohledy zavrtávají až do duše a hodnotí její život střípek po střípku.

Vyšla ven a zamířila ulicí dolů, ohlédla se na jejich domeček. Vůbec se neposunul v čase od té doby, co máma odešla z jejího života. Dokonce ani barva nezašla, nebo to dívka alespoň nezaregistrovala. V rychlé rytmické písni míjela ostatní domy sousedů. Všechny velmi roztomilé mající většinou dvě poschodí a oplocenou udržovanou zahradu.