Zima je tady

Paní zima

        Už začal foukat slabý, ale mrazivý větřík. Na zem se snášejí malé vyšívané krajky. První poprašek sněhu se pomalu mění v obrovské nadýchané závěje. Celá krajina se oblékla do zářivě bílých, svatebních šatů. Ve svém širokém rozhledu nevidím nic jiného než bílou sněhovou peřinu a větvičky stromů, které se pod váhou mokrého sněhu ohýbají nad cestou,  jako brána  do pohádky.

        Mrazivý vítr mě štípe do tváří a chlad se mi pomalu prodírá do těla. I přes to si užívám čerstvý vzduch a ticho kolem sebe. Tohle hrobové ticho přerušuje jen křupání sněhu při mém došlápnutí a šelest lístečků keře v okamžiku, kdy na ně vítr dýchne. Mlha hustá jako mléko mi brání pokračovat v té nekonečné a neuvěřitelně zajímavé cestě. Už nevidím ani na krok. Vracím se po vyšlapané pěšince domů. 

        Sedím doma na posteli,  zachumlaná v teplé dece, s horkým čajem v ruce a koukám z velkého okna. Pomalu si uvědomuji, že celá ta příroda je velká tichá opera. A já byla jedna z jejích herců. Právě jsem dohrála obrovskou, složitou roli plnou ticha, samoty a úcty k přírodě.