Že by stalker?

*8*

Večer jsem spala jak zabitá. Aktuálně je něco kolem osmé hodiny ranní a já přemýšlím, co budu dneska dělat. Mám celý den volno, takže co víc si přát?

A jelikož nemám zrovna, co číst, tak si asi zajedu do nákupního centra navštívit mé milované knihkupectví.
Rovněž se rozhodnu, že si dám volno od mobilu, a tak ho nechám doma. Aspoň budu moc pořádně přemýšlet.

Po hodině plné příprav a snahy ze sebe udělat lidskou bytost, nasednu do autobusu a vyjedu směr obchoďák. Po chvilce, kdy koukám na ubíhající krajinu, se přistihnu, že mi sjede po tváři slzička. A pak další. Takhle hrozně jsem se už dlouho necítila. Naposledy, když se dělo to s Emou...

Najednou si všimnu kapky vody putující po okně autobusu a v tu chvíli mi to dojde. Svět pláče spolu se mnou. Nebo pláču já se světem?

Cesta ubyde opravdu rychle. Uvolnit to napětí, co jsem v sobě teď uplynulé dny zadržovala, velmi pomohlo. Vlastně se cítím o dost líp a tak pak, když vystoupím, jsem jako nový člověk a s nadšením vejdu do obchodního centra.

V knihkupectví jsem si vybrala přes pět knih. Bohužel je všechny koupit nemůžu a mé srdce to opravdu těžce nese. Nemám u sebe tolik peněz a hlavně bych to nechtěla tahat autobusem domů.

Nakonec jsem si vzala pouhé dvě a s úsměvem jsem si je od prodavačky v dárkové tašce zdarma, vzala. Ještě jsem si šla koupit jídlo a pak různě pendlovala sem a tam různými obchody.

Když vyjdu ven, je už tma, což mě velmi překvapí a zároveň naštve. Celý den v háji, ale na druhou stranu, stálo to za to.

,,Nemáte cigaretu?" zeptá se mě starý pán, pravděpodobně bez domova, který stojí přímo u autobusové zastávky, konkrétně pod její stříškou, jelikož šíleně prší.

,,Bohužel ne, pardon," omluvím se a trochu poodstoupím. Znervózní mě, že jsme tu sami a nenápadně se porozhlédnu, zda není někdo přeci jen poblíž.

,,A co nějaký drobáky?" zkusí ještě a přistoupí ke mně.

,,Pardon, opravdu nemám," pronesu automaticky, ale pak mi dojde, že možná by bylo lepší, kdybych mu něco dala, třeba by mi dal pokoj.

,,Takže vy máte taky na velkou tašku Bůh ví čeho, ale nemáte drobný? Máte mě za hlupáka? Aspoň nelžete!"

Úplně ztuhnu. Já mám poslední dobou fakt štěstí na lidi.

,,Já zkusím něco najít..." začnu pomalu a hledám v kabelce peněženku, v tu chvíli mi ale on mou tašku s knihami vyrve z ruky a podívá se do ní.

,,Knihy? Za ně nic ani nedostanu!" vybuchne a hodí je přímo do silnice, kde se taška potopí do kaluže.

Vyjde mi z hrdla bolestivý vzdech a už se chystám skočit pro mou tašku, když mě někdo zadrží za rameno a pevně promluví.

,,Ihned jí tu tašku podejte a modlete se, aby její obsah nebyl poškozen."

Ten hlas poznám.