Že by stalker?

*41*

Chvilku jsem jen tak seděla na balkoně, pak mi psal Lukas jak to jde.

Takže jsme si chvilku psali, ale neřekla jsem mu o tom jak je tady Lukas něco jako Christian Grey.

Radši ne.  Nechci spíš.

Lukas po asi 20 minutách přišel do pokoje.

Došlo mu že jsem na balkoně..

Sendnul si na druhou židly a zadíval se do dálky.

"Víš že tyhle holky jsou moje minulost, že ano?"

Nejdřív jsem ho chtěla ignorovat, a prostě nic neříkat, ale vše se mění stejně jako země se točí...

"Jo, jenže dnes jsem měla to štěstí se s tvojí minulostí poznat a bylo jich nějak moc..."

Neví co říct.

Taky bych nevěděla.

"Říkal jsem ti že jsem hledal tu pravou.."

Ach snaží se to zamluvit.

Good job.

"Tím že jsi s těmi holkami vyspal?"
"Tak jsi to zjistil?"

Teď se zasměju.

"Jak si tedy poznal, že já se k tobě budu hodit když jsi se mnou nespal?"

"Byl jsem vůl, ale to je pryč, nemůžeš mě vinit z toho co se stalo před 3 lety..."

"Ne to nemůžu. "

Opravdu nemůžu.

Jenže proč se mi představovali.

Chtěli mě naštvat? Nebo Lukase? Proč sem chodili vůbec?

Ani jednou během našeho pokecu jsme se na sebe nepodívali.

Zjistila jsem, že se mi tak mluví líp.

Když prostě koukáte pryč.

Podívá se na mě.

Cítím jeho pohled a cítím že chce něco říct.

Předhonim ho. Nechci mluvit o zase nějakých blbostech.

"Přemýšlel si někdy o tom jestli ve Vesmíru žijeme sami?"

"Chápeš mimozemšťany a tak..." zeptám se zvědavě.

"Jo, ale nikdy jsem neměl dostatek důkazů abych si potvrdil svoje střeštěné teorie.." zasměje se.

Podívám se na něj.

Taky se usměju.

"Vždycky jsem si myslela, že jsme něco jako mravenci.."

"Prostě cokoli většího nás může ovlivnit.."

"Jako u mravenců člověk, jeden krok něčeho většího a vše může zmizet.." 

"Fermiho paradox, znáš?"

"Neznám, ale zní to zajímavě.."

Znova se zasměje.

"Přirovnat lidstvo k mravencům, je zajímavý.." řekne.

"Jsme jim hodně podobný.."

"Náš prezident je jejich královna" začnu uvažovat.

"Jo náš prezident je totální Mravec" zasměje se.

"Promiň za to že jsi dnes musela mluvit s těma holkama.."

"To už je pryč, kašli na to.." minulost změnit nemůžeme, můžeme jí jen utéct nebo se přes ní přenést.

"Takže se nezlobíš?" zeptá se nejistě.

"Na to je život moc krátký" řeknu s úsměvem.

Moje babička byla vždycky neuvěřitelná optimistka.

Bojovala až do konce, ale nějaký boje jsou už předem prohraný.

Třeba rakovina.

Moje babička na ní umřela.

I když jí měla, stejně vždy zůstala pozitivní.

Je můj vzor úplně ve všem.

Snažím se být taky pozitivnější člověk, ale jde to těžce..

Kdyby mně našli rakovinu, tak bych s ní nebojovala.

Zjistila bych kolik času mám a žila dokud to jde.

A naplno.

Splnila si sny a snažila si zapamatovat úplně vše.

Léčba by mi možná život prodloužila, ale ne zjednušila.

Navíc na lék nevěřím, nevěřím že se rakovina dá porazit, kvůli babičce ne.

Bojovala s ní 12 let.

12let utrpení.

Léčba rakoviny je jako klouzačka na hřišti.

Člověk jí dostane, nejdřív je to dobrý, pak se to zhorší, a pak to prostě skončí.

Skončí člověk.

  Sklouznete se a jen někdo dokáže vylést zpět a sklouznout se znovu.

Stejně jako léčba.

Moje babička se dokázala sklouznout 12x.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptá se Lukas.

"Nad babičkou.." řeknu a jedna slza mi ukapne.

Kde se vzala?

Proč jsem jí nezastavila?

"Chceš si o tom promluvit?"

"O tom mluvit ještě nejsem připravena.."

A asi ani nikdy nebudu dost silná.

Když umřela a mamka a táta se mnou o tom chtěli mluvit, nešlo to.

"Dobře, ale někdy není špatný se svěřit, uleví se ti a páry to dělají.." řekne s mírným úsměvem.

Jen přikývnu.

"Budu se muset vrátit na večírek, ale ty tam už nemusíš.."

" Jestli nechceš, ale obrat o tvojí krásu, ty které jsem ti ještě nepředstavil je nefér" řekne a já určitě zčervenám.

"Dobře ale jestli mi přestavis nějakou tvoj...." chci to doříct, ale on mě přeruší.

"Ne neboj" chytí mě za ruku a jdeme zpět na vecirek.

Jej.

Ahh škoda že nemůžu ten alkohol. Potřebovala bych se nějak uvolnit.

Lalalalalala :DDD lala lalalalalala

Nevím co tady mám psát. 
Snad se vám další díl líbil ❤
Mějte se krásně :)))))