Mimo

5

,,Takže ty jsi syn tý máminý kámošky?'' zeptala jsem se ho s plnou pusou musli

,,Jo. Máme tady přespávat, protože se nám, kvůli nějaký technický chybě nedaleko od vás zrušil odjezd. No nedaleko. Neměli jsme kam jít a žádný noční hotely tady nemáte, takže jsme jeli jiným autobusem sem'' cpal se taky muslim, které si ode mě vyžádal jako odměnu, že ho kvůli mě bolí od smíchu břicho

,,Stejně nechápu, jak dokážeš být mimo i když ti někdo zacpává v tvým pokoji pusu'' jen pokrčím rameny a dál se věnuju té věci ve které je na mě až moc čokolády a kalorií

,,Stejně nechápu, co tady vůbec děláš'' opakuju první část věty

,,Stejně nechápu, jak můžeš spát v tý podivný pozici'' usměje se a já se začnu smát

,,Stejně nechápu, že si mě viděl, jak spím''

,,Stejně''

,,Stejně co?''

,,Stejně jsi tak nejhezčí'' cuknu sebou a zamračím se na něj

,,Co? Co jsem řekl špatně?'' panikaří, když mu seberu prázdnou misku a i s mojí jí dám do dřezu

,,To semnou už ani nepromluvíš?''

,,Stejně tě to nezajímá'' s tímhle si rychle v komoře nazuju tenisky a s bundou v ruce za sebou zavírám dveře od bytu a nechám ho sedět v kuchyni. Smutný je, že se z toho bytu nedostane, protože máme bezpečnostní zámek a on nemá jak zavřít, protože nemá klíče

***

Jen sedím na kameni pod mostem a sleduju slunce přes koruny stromů, které nejsou jako v létě obaleny listím. Neměla bych ho tam nechat tak dlouho samotnýho... Moment- můj pokoj! Rychle se rozejdu zpátky domů. Otevřu dveře, a když si sundám boty a bundu, stojí u mě a prohlíží si mě

,,Nikdo si ničeho nevšiml?'' podívá se na mě ublíženým hlasem a podá mi malý bloček

,,Hrabal si se mi ve věcech?!'' vyjekla jsem na něj

,,Hezky kreslíš'' protočil oči a asi tím myslel skicák na stole

,,Co jsi všechno viděl?'' přiblížila jsem se k němu

,,Jen ten bloček co máš v ruce'' zamračil se na zpátek, ale něco mi říkalo, že lže

,,Lžeš'' chytila jsem ho za ramena a přimáčkla ho ke zdi

,,Co jsi ještě viděl'' mluvila jsem pomalu

,,Co ještě schováváš?'' zamračil se a odstrčil mě na protější stěnu a držel mě za ramena, tak jako já před chvílí jeho

,,Ne'' zašeptala jsem

,,Ne co?''

,,Nikdo si ničeho nevšiml'' opřela jsem se mu hlavou o hruď

,,Jak dlouho?''

,,Od konce letních prázdnin''

,,Proč'' opatrně mě objal a mluvil potichu a smutně. Jakobych ho zklamala

,,Kvůli blbosti''

,,Stala jsi se anorektičkou kvůli blbosti?'' teď už zněl naštvaně, ale pořád mě objímal

,,Nejsem anorektička!'' odstrčila jsem ho od sebe

,,Zapisuješ si každý jídlo, které sníš. A to jsou většinou tři věci'' naštvaně poukázal k bločku v mé ruce

,,Neměl si to číst. Neměl si se mi vůbec hrabat ve věcech!''

,,Chtěl jsem o tobě něco vědět''

,,Ale já nechci abys o mě něco věděl'' naštvaně jsem za sebou bochla dveřma mého pokoje a bloček strčila do šuplíku u stolu, ale pak jsem se zarazila. Uslyšela jsem bouchnutí hlavních dvěří, ale ještě jsem prohrabala šuplík. Je pryč! Sešit. Sešit, který mi dva roky vynahrazoval jakýhokoliv kamaráda! On ho odnesl! No do háje! Rychle jsem seběhla schody, ale on zmizel i s mýma klíčema. Nechal mě v bytě, ze kterého jsem nemohla odejít... Teď o mně bude vědět úplně všechno! Chytla jsem se za hlavu a svezla se po hlavních dveřích na zem. Jak si sem může jen tak přijít a všechno mi vzít?! Jak může jen tak přijít do mýho života?!