Božena Němcová - Babička

KAPITOLA XIII

Jara skokem přibývalo; lidé pracovali již v polích, nahoře na stráni vyhřívaly se ještěrky a hadi, že se jich děti, jdouce na podzámecký vrch fialky a konvalinky hledat, vždy lekly, babička jim ale říkala, že se nemají co bát, že do svatého Jiří žádné zvíře není jedovaté, že se může vzít do ruky, „ale pak, když slunce už vysoko, pak je v nich jed," dokládala. Na louce za splavem rozkvítalo buličí očko, pryskyřník, na stráni modraly se podlésky a zlatově leskly se petrklíče. Děti sbíraly mladá lupénka do polívky, kopřivy přinášely housátkům, a kdykoli šla babička do chléva, slibovala Stračce, že už co nejdřív půjde na pastvu. Stromy úprkem obalovaly se listem, komáři vesele hráli ve vzduchu, skřivánek vznášel se vysoko v povětří, děti ho slyšely, ale málokdy malého zpěváčka viděly také, žežulku poslouchávaly a křičely do lesa: „Žežulko, pověz nám, jak dlouho budeme živy?" Někdy zakukala, někdy se ale na ni Adélka zlobila, že nechce schválně zakukat. Chlapci učili Adélku otloukat vrbové píšťalky; když pak jí nechtěla píšťalka pískat, dávali vinu, že nedobře při otloukání říkala. „Vy holky neumíte ani píšťalku udělat," vysmíval se Jan. - „To není naše věc, ty ale zase neuděláš takovýto klobouček!" pravila Barunka, ukazujíc bratrům klobouček z olšových listů, okrášlený chudobkami, který byla celý jehlinami sešpendlila. - „Hm, to je kunšt!" pohodil htavou chlapec. - „Pro mne ne, ale pro tebe," smála se Barunka, jdouc dělat ještě šaty ke kloboučku a tělo panenky z bezové duše. Jan ale položil proutek na koleno, a povídaje Adélce: „Teď poslouchej a dívej se, jak to budu dělat," a začínaje otloukat říkal: „Otloukej se, píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati knížeti pánu, a on ti dá ránu, až odletíš ke zlatému žbánu. Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž, vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček." Píšťalka byla otlučena, udělána a pěkně pískala. Vilém ale mínil, že dalece tak pěkně nepíská jako Václavova pasácká; omrzelo ho dělat píšťaly, udělal si z proutku vozík, připřáhl se k němu a začal rejdit po louce a psi za ním. Barunka dávajíc sestře udělanou panenku, povídala: "Na, ale uč se to dělat sama, kdo s tebou bude hrát, až začneme my chodit do školy, budeš tu sama." - „Bude tu babička," odpovědělo děvče s tváří, v níž bylo vidět, že jí ta samota byla nemilá sice, ale když jí babička zůstane, že jí zůstane všecko. V tom šel kolem pan mlynář, podávaje Barunce list pravil: „Běžte s ním k mamince, řekněte, že byl prášek v městě a že mu ho na poště dali." „To je od tatínka!" zajásaly děti běžíce do stavení. Paní Prošková čtla s radostnou tváří list, dočtouc zvěstovala všem, že přijede tatínek v polovici máje i paní kněžna. „Kolikrát se to ještě vyspíme!" ptala se Adélka. - „Asi čtyrycetkrát," řekla Barunka. - „Och je, to nebude ještě dlouho," mračilo se děvče. - „Víš co," radil Vilém, „já si udělám čtyrycet čárek na dvéře, a vždycky když ráno vstanu, jednu smažu." - „To udělej, uběhne ti čas, smála se matka.

Pan mlynář šel od splavu a stavil se. Tvář jeho byla starostlivá, nešklíbil se ani nemžoural, pikslu držel v ruce, ale netočil jí jen někdy dvěma prsty uhodil na víčko. „Víte-li, co nového, lidičky?" pravil vcházeje do sednice. - „Co se stalo?" ptala se babička i paní jednohlasně vidouce, že není pan otec, jako bývá. - „Máme tu horskou vodu." - „Bože, rač chránit, aby nebyla náhlá a zlá," pravila babička uleknuta. - „Bojím se toho," řekl mlynář; měli jsme po kolik dní už polední větry, nato přišly deště v horách, jak mleči tamodtud přišli povídají, jsou prý všecky potoky rozvodněné a sníh úprkem taje. Bude to letos myslím nekalé. Já jdu nyní rychle domů a uklidíme hned všecko zlému hostu z cesty. Radil bych, abyste se také přichystali, opatrnosti nikdy nezbývá. Odpoledne přijdu se podívat, dávejte pozor na přibývání vody - vy ale, malá čečetko, nechoďte k vodě," doložil pan otec, štípna Adélku do tváře; poté odešel ze stavení. Babička šla se podívat k splavu, po stranách splavu byly hráze stavené z dubových dřevců, mezi nimiž vyrůstalo kapradí. Na stěnách hráze viděla babička, že vody přibylo, nejnižší sazeničky kapradin byly již ve vodě. Kusy dřev, drnu a ratolesti stromů unášel špinavý proud řeky přes splav. Starostlivé vrátila se babička domů. Když šly kry, stalo se mnohdy, že se nastavěly u splavu a proud řeky, struhou se žena, stavení zatopil; vždy býval strach, když začal led pukat, mlynářští chodívali ustavičně na stráži, aby se kde možná nebezpečenství předešlo roztrhováním krů stavících se v hory. Ale proti horské povodni nebylo úbrany. Jako na divém koni přihnala se z hor, vzala na cestě vše s sebou, co se jí v cestu stavilo, roztrhala kráz a břehy, vyvrátila stromy i stavení, a to vše v takovém kvapu, že se lidé ani vzpamatovat nemohli. Proto také babička, zkušená toho, jak domů přišla, hned radila, aby se děly přípravy k odklizení věci ze sednic na hůru, co se také ihned dělo. Mezitím přišel pan myslivec, který jda z lesa okolo pily byl již slyšel, že přichází velká voda, a stoupání řeky pozoroval.