Božena Němcová - Babička

KAPITOLA XVI

Bylo již po svatodušních svátcích, jimž babička „zelené" říkala, snad proto, že májemi z břízy okrášlila celé stavení, vnitř i zevnitř, takže i u stolu i v posteli všickni pod zelenem byli. Již bylo i po krásném Božím těle i po Janu Křtiteli. Slavíček již v křoví nezpíval, vlaštovičky vyváděly mládata zpod střechy, na peci u koček leželo májové kotě, s kterým se Adélka ráda mazlila. Černá její slepice vodila již odrostlá kuřátka a Sultán i Tyrl skákali zase noc co noc do vody po myších, což zavdalo starým pradlenám příčinu k povídačkám, že straší na lávce u Starého bělidla „hastrman". Adélka chodila s Voršou zavádět Stračku na pastvu, chodila s babičkou po bylinách aneb seděla vedle ní na dvorku pod lípou, jejíž květy také již babička sušila, a odříkávala jí z knihy. A večer, když šly spolu naproti dětem, zašly si přes pole; babička si dohlížela k lenu, ráda se dívala po širých panských polích, jejichž bohaté klasy úprkem žloutly, a když vítr po nich vlnky házel, nemohla z nich ani oka spustit. Říkala Kudrnovi, který obcházeje pole obyčejně k ní se připojil: „Radost je z toho božího požehnání, nedopouštěj, Bože, pohromy!" - „Ba máme veliká parna," říkával Kudrna, obraceje přitom oči po obloze. Když šli okolo hrachu, neopomenul natrhat Adélce do klínu mladých lusek a vždy upokojil si svědomí tím, že by ani kněžna proti tomu nic neměla, „protože má babičku i dětičky ráda". Barunka nenosila již sestře kousky sladkého dřeva neb sladké smůly, co si buď za krejcar koupila anebo od děvčat dostala za dělání německých úloh. Jakmile se prodavačka nedaleko školy rozložila s třešněmi, pravidelně každé poledne krejcar za ně utratily. Když šly domů dubinou, sbíraly jahody; Barunka udělajíc z kory březové kabelku, vždy sestře plnou nasbírala, a když jahod nebylo, paděrkovala trávnice a později borůvky a oříšky lískové přinášela. Babička pak přinášela z lesa houby, jež děti dobře rozeznávat učila. Zkrátka, bylo konec července a na začátku srpna měla přijeti paní kněžna i otec, a mimo to těšily se děti, že bude konec škol. Paní Prošková dohlížela již zase celé dni v zámku, aby ani koutečku nezůstalo nevysmejčeného, a pan zahradník nohy si mohl uběhat po zahradě, dávaje pozor na každý záhůnek, zdali mu kvítka rostou, jak on chce, přehlížeje trávníky, jestli by přece některá travička bujněji nebyla vyhnala, aby ji mohl hned zároveň s druhými sestříhnout, prolízaje keř od keře, zdali tam podělkyně nezapomněly kopřivu, aby ji vytrhl a přes plot hodil. Všude bylo chystání k příjezdu velitelky. Mnozí, jimž příjezd paní užitek přinášel, těšili se na ni; mnozí se mrzeli a správcovic každý den o píď hlavy ponižovali, a když se po dvoře mluvilo „zítra jsou tu", pan správec tak se snížil, že i na ponížené pozdravení poklasného poděkoval, čehož nikdy v zimě nečinil, když byl první osobou v zámku. Babička přála paní kněžně všecko dobré, modlila se za ni každodenně; kdyby ale s jejím příjezdem nebyl spojen býval i příjezd zeťův, bylo by jí to jedno stejně bývalo, vidět ji nebo nevidět. Tenkráte ale babička i paní kněžny sotva dočkat se mohla; měla cosi za lubem, o čemž se ale nikomu nezmínila.

Na začátku srpna začínaly pomalu žně a paní kněžna vskutku také hned první dni přijela s celým komonstvem. Slečinka správcovic čekala Italiána, avšak se jí hned doneslo, že ho nechala paní kněžna v hlavním městě. Paní Prošková zářila radostí, děti měly zase svého milého tatínka; babičce se ovšem tvář trochu zasmutila, když neviděla přijíždět s Janem dceru Johanku. Přinesl jí ale list, v němž jí dcera vzkazovala tisíceré pozdravení od tety Dorotky i od strýce a vědomost dávala, že pro churavost strýce přijeti nemůže, poněvadž tetě hospodářství i hlídání chorého nechat nelaskavé by bylo. - Psala, že je ženich její hodný člověk, že je teta srozuměna, aby si ho vzala, a že jim chce o Kateřině svatbu vystrojit, že čekají jen na babiččino svolení. „Až budem svoji, jakmile to bude možno, přijedem do Čech, abyste nám dala, mamičko, požehnání a poznala mého Jiřího, jemuž ale Jura říkáme. On také není Čech, je kdesi až z tureckých hranic, ale dobře se s ním srozumíte, já ho naučila česky dříve než Terezka Jana. Ráda bych si byla vzala Čecha, já vím, že by vás to bylo více těšilo, ale co dělat, mamičko, srdce si nedá někdy poroučet, mně se zalíbil ten můj Krobot." Tak se list končil. Terezka list předčítala, Jan byl přítomen a povídal si: „Jako bych ji slyšel, tu veselou Hanu, ale hodné děvče, a Jura je pořádný člověk, znám ho, je to první tovaryš u strýce, co Hana je, a kdykoliv jsem k nim do kovárny vešel, měl jsem radost z Jury. Chlap jak hora a řemeslník aby ho pohledal." - „Ale jedno slovo tam bylo, Terezko, tomu jsem nerozuměla, někde tady dole, to mi ještě jednou čti," a babička ukazovala v listu na konec. - „To je Krobot, ne?" - „Co je to, prosím tebe?" - „To tak přezdívají ve Vídni Chorvátům." - „Takové to tedy je. No, Pánbůh jí dej štěstí. Ale kdo by si to pomyslil, z jakých to končin se ti lidičky k sobě dostanou. A Jiří se jmenuje, jako nebožtík její otec!" S těmi slovy složila babička list, utřela slzu z oka a šla si ho uchovat do přítruhlíčku. Děti byly nevýslovně blaženy, že měly mileného otce doma. Nemohly se ani dost na něho vynadívat a jeden přes druhého dral se o slovo, chtíce otci vypovědít, co se za celý rok zběhlo, což mu ale všecko z listů matčiných dávno známo bylo. „Ale zůstaneš u nás přes celou zimu, viď, tatínku?" ptala se Adélka lichotně, hladíc otci vousy, což bývalo vždy jejím zalíbením. - „A viď, tatínku, až bude sanice, že nás svezeš na těch krásných saních a že na koně rolničky zavěsíš? Pan kmotr z města pro nás jednou poslal v zimě, byli jsme tam s maminkou, babička nechtěla jeti, ale to se jelo a to to zvonilo, každý v městečku vyběhl dívat se, kdo to as jede," vypravoval Vilím; otec ale nemohl přijít k odpovědi, protože již zase Jan začal: „Víš-li pak, tatínku, že budu myslivcem? Až vyjdu ze školy, půjdu k panu Beyerovi do hor a Orel půjde na Rýznburk." „Dobrá, jen se dříve pilně uč ve škole," usmál se otec, nechaje chlapci svobodu mínění. Přišli i přátelé, pan myslivec i pan mlynář, vítat milého hosta. Staveníčko se obveselilo; i Sultán s Tyrlem s jakousi neobyčejnou divou radosti se hnali proti Hektoru, jako by mu chtěli povídat novinu. Vždyť je měl pán rád; výprask nedostali od té doby, co kačátka zakousli, a kdykoli mu přišli naproti, pohladil je po hlavě. Babička také povídala, vidouc jejich radování, že zvíře dobře si všimne, kdo je má rád, a že si to dlouho pamatuje." A je-li pak komteska úplně zdráva?" ptala se paní myslivcová, přijdouc s dětmi přivítat pana kmotra. - „Povídá se, že je, ale já myslím, že není. Něco ji musí trápit. Ona byla jakživa subtilná, ale nyní jí není než duch a ty oči se již jako z nebe dívají. Plakal bych, když ji vidím, ona je anděl. Však je paní kněžna všecka utrápena, a co se komtesa roznemohla, přestaly v našem domě radovánky. Právě před nemocí měla být zasnoubena jednomu hraběti. Je z bohatého rodu, paní kněžna je zadobře s jeho rodiči a přeje si prý velmi ten sňatek. - No nevím," doložil pan Prošek s nedověřivým povrtěním hlavy. - „A co tomu hrabě říká?" ptaly se ženské. - „Co by říkal, musí být spokojen a čekat, až se děvče uzdraví; a jestli umře, může nosit smutek, má-li ji opravdu rád. - Chce prý jeti za kněžnou do Vlach." - „A má slečna hraběte ráda?" zeptala se babička. - „Kdož to může vědět. Nemá-li jiného v srdci, mohl by se jí zalíbit, je pěkný člověk," odpověděl Jan. - „Však to, jestli se jí jiný lépe nelíbí," řekl pan mlynář, podávaje panu Proškovi otevřenou pikslu; „proti gustu žádný dišputát." Bylo to jeho oblíbené přísloví. „Tuhle naše šenkýřka měla by už po svatbě a nechodila by jako pod vodu spuštěná, kdyby jí šlaci nebyli odvedli to, co se jí líbilo," dořekl mlynář, bera, když všem podal, i sám šňupec a mžikna přitom stranou po Kristle, která tam také byla.