Nesmím ho milovat...

14

„Finne? Finne? Kde jsi?!" snažila jsem se mluvit nahlas, ale u toho, jak jsem plakala tak to moc nešlo.
„Finne, prosím, kde jsi? Promiň, já.." pomalu jsem začala ztrácet hlas. Dělá mi to tak, když pláču. Od Finna se mi ale nedostala žádná odpověď. „Vím, že jsi někde tady." vymáčkla jsem ze sebe ještě. Nikdo ale neodpověděl.
Obešla jsem velký strom, který byl úplně v rohu tábora a nikdo tam nechodí, je tam stín a klid. V tom jsem ale někoho uviděla. Tmavě hnědé oči, pihovaté a bledé tváře. On. Seděl tam v rohu, kolena přitisknutá k sobě.
„F-Finne?" utřela jsem si mé slzy a zkusila jsem zase najít můj hlas.
„No." řekl s nezájmem a otočil se ke zdi. Pořád seděl.
„Promiň, nechtěla jsem, aby...". dál už to nešlo, došel mi hlas.
„Co? Co jsi nechtěla?" postavil se.
„J-já." nešlo mi mluvit dál. Podívala jsem se k zemi a čekala, že na mě začne křičet. Šel blíž. Hodně blízko.
Začala jsem brečet a točila se mi hlava.
„Proč brečíš?" jeho výraz vypadal vystrašeně.
Nezmohla jsem se na jediné slovo. Ani to nešlo.
„Nejde ti mluvit, že? To nevadí, nemusíš mluvit." řekl a objal mě. V jeho obětí mě utišoval.
„T-ty se na mě nezlobíš?" řekla jsem po chvíli, co se moje hlasivky daly zase do nějakého stavu.
„Už ne. Tys za nic nemohla."
Podívala jsem se mu do očí, nepřestávala brečet.
„Ale ano, mohla, já se potopila a způsobila jsem, že se ti všichni smáli a uráželi.
„Jo, a já tě zas měl dřív políbit." až tuhle větu dořekl, nastalo ticho. Přestala jsem brečet. Celý svět se zastavil. Začaly mi modrat rty. Začala jsem blednout. Díval se na mě ustaraně. Začala se mi točit hlava. Nic jsem už nevnímala. Žádné zvuky, nic. Začala jsem vidět červené čtverečky a potom žluté svislé čáry..a najednou černo. Pod očima se mi objevily fialovo-modré čárky, které sahaly až k nosu. Viděla jsem jeho obličej, který byl v rozpacích. Ale nevím, jestli něco říkal, nebo ne. Nic jsem nevnímala. Začaly se mi klepat  nohy, pak ruce. „Co ti je?!" Elis, nepadej, prosím!" spadla jsem na zem. Ještě jsem otevřela oči, abych ho mohla vidět, ale on brečel. „Heej! Pomozte mi!! Tady! Halooo?!" slyšela jsem ještě, ale už jen z ozvěny...pak už jen černo. Nic víc.