Kapitoly Ahomineho a Děrovačky

PRVNÍ... HÁDKA? - 1. část

Uběhly již dva měsíce od té doby, co jsme se s Aominem nastěhovali do Ohia, speciálně do Clevelandu. Manažer jejich basketbalového týmu nám pronajal byt nad nějakým klubem, ale hlavně poblíž stadionu, kde Aomine trénoval skoro každý den až do úmoru. Jeho angličtina byla... bídná, ale dokázal se domluvit posunky a názornými ukázkami ostatních hráčů. Pokud jsme někam šli do města, což moc často nebylo, tak jsem mluvila já. Už přes měsíc jsem se zaučovala v nedaleké autoopravně. Chlapi, co tam pracovali byli milí a ochotní a mně bylo jasné, že kdybych byla kluk, tak už se mnou dávno ztratili trpělivost. Sice mou práci a úsilí, které jsem do ní vkládala, chválili, ale já věděla, že se mám ještě hodně co učit. Hlavně anglická slovíčka ohledně součástek aut a podobně. Práce v montérkách se špínou a olejem mi naprosto vyhovovala. A co se týče nás dvou...

K ničemu nedošlo... jakože vůbec k ničemu. Začínala jsem pochybovat, že má o mě Aomine vůbec zájem. Je teda pravda, že chtěl, abych letěla do Ameriky, abych začala úplně od znovu, což jsem také dělala, ale pořád jsem si myslela, že to chtěl tak trochu i ze soukromého, sobeckého důvodu. Čekala jsem, kdy udělá první krok, ale začala jsem se obávat, že ten asi nikdy nenastane. Zítra má první oficiální zápas. Jsem si jistá, že do něho dá vše.Rozhodla jsem se, že mu po něm řeknu, co k němu cítím.

Domů jsem dorazila úplně zničená. Vrtali jsme se několik hodin v jednom motoru. Už jsem se nemohla dočkat, až skočím do sprchy. Zabouchla jsem za sebou dveře, odhodila klíčky na botník a zula se. Prošla jsem úzkou chodbou kolem společné koupelny až do obýváku, který byl spojený s kuchyní a ze kterého jste mohli jít do mé nebo Aomineho ložnice. Obývák s kuchyní byla jedna obří místnost, kde uprostřed na zdi trůnila velká plazmová televize, na kterou se Aomine právě díval.

„Ahoj." pozdravila jsem ho jako vždy. Prošla jsem kolem pohovky ke kuchyňské lince a natočila si do sklenice vodu.

„Čus." pozdravil mě trochu nevrle Aomine. Že by špatný den?

„Dneska jdeš nějak pozdě..." dodal a prohlédl si mé zašpiněné montérky. Dopila jsem vodu a umyla sklenici.

„Jo. Trochu se nám to s chlapama protáhlo." odpověděla jsem, i když to od něho nebyla úplně otázka.

„Hmm..." byla jeho jediná reakce.

„Jdu do sprchy." oznámila jsem mu a vyrazila do koupelny. Nezamkla jsem za sebou, kdyby ten pitomec konečně měl kuráž se ke mně přidat. O tom jsem ale mohla jen snít. Sundala jsem si montérky, tričko a spodní prádlo a vše hodila do koše na praní. Prohlédla jsem se v zrcadle a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Trochu mi narostly. Vlezla jsem si do sprchy a pořádně se vydrbala. Vysušila jsem se, zabalila se do ručníku a vyšla ven. Pyžamo jsem si schválně nechávala v ložnici. To jen, aby Aomine viděl, o co zatím přichází. Dokud neudělá první krok on, tak já taky ne. Nerada bych opakovala to, co se stalo tenkrát ve škole, kdy mi řekl, abych už na něj nikdy nesahala. Ucítila jsem na sobě jeho pohled, ale pokračovala jsem dál do pokoje a zavřela za sebou. Musela jsem se opřít o dveře a položit si ruku na hruď, jak mi bušilo srdce. Vždycky se o mě pokoušel infarkt. Chvíli jsem se uklidňovala. Převlékla jsem se do věcí na spaní, tedy krátkého trička nad pupík a kalhot a vrátila se do obýváku.

„Na co koukáš?" zeptala jsem se svého „spolubydlícího" a sedla si na druhou stranu pohovky, kde jsem se opřela. Byla fakt velká a pohodlná.

„Někdo to rád horké." odpověděl. Vypadal, že ho to baví. Koukla jsem na obrazovku a zamračila se.

„Vždyť je to černobílé!" zanadávala jsem. Sáhla jsem po ovladači, abych to přepnula. Aomine se ale okamžitě vyšvihl a ovladač popadl.