Her Name [CZ Doctor Who fanfiction]

A Name [CZ Doctor Who fanfiction]

Bzzz!

Uši mi plnilo neustálé nepříjemné bzučení. Asi to je moucha, řekla jsem si, a tak jsem se po ní ohnala rukou. Moucha to však asi nebyla, protože-

"Vidíš? Je naživu! Málem mě praštila," ozvalo se nade mnou. Pokusila jsem se otevřít oči. Nešlo to. Byly naprosto zalepené.

"Hej, co to mám v očích? Kdo jste?" zeptala jsem se. Začínala se mě zmocňovat panika. "Kde to jsem? Nejdříve mě něco pláclo přes obličej a potom... co bylo pak?"

"Pšššt. Klid. Bylo to takhle," ozval se znovu ten člověk. Snažil se mluvit klidně, ale postřehla jsem, že je rozrušený.

"Šla jsi po ulici, je to tak?"

"Jo."

"My taky. A v tom-mimochodem, jak se jmenuješ?"

Jako by mi vzadu v hlavě zablikala nějaká kontrolka s varovným signálem: "Je to cizí chlap, neříkej mu své jméno."

Ale jdi, zní mile, určitě mi nic neudělá, oponovala jsem sama sobě. I když mu věříš, bude lepší, když si jméno vymyslíš.

A tak jsem zakoktala: "Eh... Ruth. Jmenuji se Ruth. Teda... Ruth Williamsová."

Muž chvíli mlčel a já jsem si říkala, jestli neodešel. Tu však znovu, váhavě promluvil: "Dobře Ruth. To je hezké jméno. Zkrátím to. Všichni jsme šli po ulici, když tu najednou se mezi lidmi objevila... příšera."

"Příšera?" vzpomínala jsem si na ni.

"Co by to asi bylo jiného?"

"Já nevím, třeba... maska."

"Nene, tenhle tvor rozhodně nebyl pozemšťan. Pamatuješ si, jak vypadal?"

"Když myslíte. Já na ufouny nevěřím. A jinak byl hodně slizký. Měl takové žhavé oči a zelenou barvu."

"Neřekl bych zelenou. Řekl bych tyrkysovou," pronesl cizinec přemýšlivě.

"To je to samý," odsekla jsem a zkusila opět otevřít oči. Nic. "Kdo vy teda vlastně-"

"Až později," skočil mi do řeči. Potom se podle zvuku asi zvednul. Když jsem to chtěla udělat taky, jemně mě zatlačil zpět. Zezhora dolehlo k mým uším nějaké špitání. Hned nato někdo odešel. Muž si zase sedl a dopověděl mi celou příhodu.

"Tak, kde jsme to skončili... Byla tam ta příšera, všichni začali ječet a ona, protože se bránila, vystřelila sliz. Ten tě zasáhl takovou silou, žes omdlela a zalepilo ti to oči."

"Pitomec," rozohnila jsem se.

"Ruth, ona se bála. Měla strach stejně jako vy lidi. Bála se úplně stejně. Nemůže za to."

Zamračila jsem se. Nesouhlasila jsem s ním, ale co nadělám.

Teď už bych možná mohla koukat. Otevřela jsem tedy oči-šlo to! Zajásala jsem, ale hned poté mi srdce znovu pokleslo.

Bylo to, jako když dýchnete na zrcátko a ono se zamlží. Viděla jsem jen barevné fleky.

Cizinec mě chytnul za ruce a pomohl mi se zvednout. "Tak za půl hodiny znovu uvidíš. Je to jen otázka času, kdy se tvůj organismus vypořádá s pota-s tím slizem."

Vedl mě rychle z ulice do neznámé, teplé místnosti a pak po nějakých schodech nahoru. Normálně bych se cizímu člověku vysmekla, ale z nějakého neurčitého důvodu jsem mu naprosto věřila. Pravé jméno jsem si ale stejně nechala pro sebe. Měla jsem totiž nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Že tu je ještě někdo další. A tak mě muž dál vlekl vzhůru.