Well that's funny [CZ] ft. Mitchie

f o u r

Ukázalo se, že se mě smůla alespoň na další čtyři vyučovací hodiny rozhodla nechat být, protože v dalších hodinách se mi konečně podařilo nepovšimnutě sedět na plastové školní židli a věnovat se výkladu profesorů tak, jak jsem to plánovala už na začátku tohoto smolného dne. Díky tomu jsem si neznepřátelila jiné učitele ani nedostala další hodinu trestu, což začalo být divné Harrymu, který si ze mě kvůli tomu po celý čas oběda, společně s Louisem a Niallem, utahoval, neboť jsem podle něho byla doslova magnet na průšvihy a já neměla protiargumenty na to, abych mu jeho pravdivá a trefná slova mohla vyvrátit. Harry mi pomohl přežít dnešek a po obědě mě i doprovodil na školní trest do učebny biologie, kde to dnes ostatně všechno začalo.

„Mrzí mě, že jsi kvůli mně po škole,“ promluvil, když jsme šli bok po boku prázdnými studenými chodbami, cestou k učebně číslo 14, kde se dnešní trest měl odehrávat.

„Myslím, že bych si proti sobě Harringtona poštvala tak jako tak,“ pronesla jsem, přičemž jsem ledabyle mávla rukou a pokrčila rameny.

„To je asi pravda,“ souhlasil s uchechtnutím. Po tom dni jsem se před Harrym dokázala už několikrát ztrapnit a nejhorší bylo, že to ještě stále nebylo všechno, co se svou povahou trapného smolaře dokážu. Hádám, se to všechno postupem času ukáže a pak už bude jen na něm, jestli mě pro své dobro raději vyškrtne ze svého seznamu přátel, anebo bude všechny ty problémy a průšvihy, které se za mnou táhnout už od doby, co si pamatuju, tolerantně snášet. Doufala jsem, že to vydrží alespoň do doby, než se tady jako nováček postavím na nohy, což na jednu stranu u mě mohlo trvat klidně celou věčnost.

Vzájemně jsme se propálili pohledy, přičemž můj byl trochu zděšený, protože posledně jsem se před Harringtonem nepředvedla zrovna v dobrém světle a tak jsem měla docela pádný obavy, že se to bude opakovat (navíc mě Harrington i trochu děsil), zatímco on na můj výraz reagoval jen uklidňujícím úsměvem a přátelským mrknutím.

Ve chvíli, kdy jsme se oba současně rozhodli vejít do učebny, jsme se rameny srazili ve dveřích, čímž jsme se tam zároveň i zasekli, dokud jeden z nás o krok neustoupil a nenechal druhého projít. V tomhle případě to byl Harry, jež se vysvobodil a nechal mě vejít jako první.

„Promiň mi to,“ uchechtl se pobaveně, na což jsem nakonec ani nemohla nijak zareagovat, neboť jsem se ihned dostala do zorného pole profesora Harringtona, jež se na mě od svého stolu přísně mračil.

„Nemusíte si ani sedat, slečno Asherová,“ přerušil mě nepříjemným hlasem, když jsem se zahanbeně snažila přesunou k jedné z lavic, abych si přetrpěla tu hodinu po škole. Na mé staré škole jsme většinou trávili tu hodinu sezením v lavici, psaním nějakých referátů nebo úkolů do hodin, v podstatě jste dělali to, co byste stejně museli dělat doma, šlo jen o to, že jste byli pod dozorem jednoho z učitelů.

Když jsem se na něho zmateně podívala, zvedl se ze židle a přešel ke dveřím, zatímco pokračoval: „Ukážu vám, co budete dělat,“ oznámil nám a vyšel ze třídy, přičemž očekával, že ho budeme oba následovat. Harry jen pokrčil rameny a před tím, než vyšel za ním, kývl na mě, ať jdu s ním a nezůstávám pozadu. Vedl nás dlouhou chodbou a zastavil až kousek od schodů, jenž vedly do dalšího patra školy. Rukou následně pokynul k obrovské vitríně plné zlatavých pohárů, vyhrané lakrosovým týmem za posledních padesát let. Úplně naspodu vitríny byly v rámečcích postavené velké fotografie družstev a několik diplomů.

„Myslím, že vám není nutné říkat, co s těmi poháry máte dělat, ale pro jistotu vám to přece jenom sdělím.“ Profesorův hlas byl v téhle chvíli až nechutně znuděný a poznamenaný antipatiemi vůči mně a Harrymu (přikládala jsem to ale spíše jen sobě, kvůli naší hodinové historii).