Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se někomu zalíbit, když ten někdo o vás zjevně nejeví zájem?
Vzala jsem si svoji letní bundu a vyšla ven z chatky, kterou jsem obývala s jedním hochem - Nickem. Zafoukal vítr a já ho uviděla mezi stromy. Zase si hrál s tužkou a papírem. Koukl na mě, jak mi moje blond vlasy rocuchal vítr. Zkousla jsem si ret a doufala, že se zvedne a příjde za mnou. Nikdo kromě mě ho neviděl při kreslení. Nikdo o tom nevěděl. Všichni ještě spali. Jen on vždycky vstal brzo ráno a šel ven kreslit - a mě budil také.
"Stephansová! Pojď sem." Můj tep se zrychlil. Něco chtěl. Ale nebylo to důležité. Vím, že ne. Za ten týden na mě ani nepromluvil. Teď? Volá na mě a chce se mnou mluvit.
"Co?" vyhrkla jsem. Chci už domů. Chci odtud pryč.
"Večer je rozlučka s klukama na naší chatce. Doufám, že nemáš nic v plánu?" Nadzvedla jsem obočí.
"V naší chatce? A to se mě ani nezeptáš?"
"Nebyl důvod. Vím, že bys nebyla proti," uškrtl se. Jen jsem se zasmála.
"Dobře. Ale chci tam Nathaly. Jinak nejdu."
"Bude tam víc holek, věř mi."
"Toho se právě bojím."
Zmlkla jsem a on se odebral do chatky. Stála jsem tam pod stromy a doufala, že to byl jen sen a já jsem doma. Člověk je nejistý, sebestředný a všímavý - pokud chce. Jeden den. Jeden večer. Deset lidí. Jeden kluk. A jedna hra. A můj život se právě změnil.
