Prupiska postačí

1

Hlava jako střep. Opatrně překračoval spící kumpány, náhodně rozházené po podlaze, ale stejně se mu povedlo jednomu z nich dupnout na nohu.

"Vole, tak jsi normální?" zahučela ta hromada zpoceného oblečení a pokračovala ve spánku jakoby nic.

Milan se tím neměl čas zabývat, protože spěchal zvracet. To zas včera bylo. To jsou nápady, z hospody si je pozvat domů. Teď to bude muset všechno rychle uklidit, než se vrátí matka. Naštěstí má přijet až zítra, takže se rozhodl odložit tyto trudné myšlenky na chvíli, kdy bude méně opilý a více vyspaný.

Když se probudil podruhé, všechny čtyři spící hromady už byly pryč. Opatrně, tak aby se mu nezatočila hlava, začal sbírat poloprázdné lahve. Bude muset matce dokoupit nové, aby nepoznala, že jí v baru chybí.

Tak od jedenácté večerní si nepamatoval nic. Ale dokázal si domyslet, co se asi tak mohlo dít. To co vždycky. Pili, aniž by se obtěžovali si alkohol servírovat do sklenic, váleli se u televize, možná si prohlíželi fotky svých bývalých, současných i budoucích dívek a vzájemně se smáli oplzlým vtipům. Jako vždycky.

Úklid mu trval jednou tak déle než normálně, a to ještě polovinu odložil na zítřek. Zcela vyčerpaný prověřil nevalný stav lednice a s potěšením zjistil, že tam zbyla ještě plechovka piva.

"Čím ses zkazil, tím se naprav," zabručel si pod zastydle pubertální chloupky, kterým říkal vousy jen on sám, a vychutnal si neodolatelné syknutí právě otevřeného vychlazeného diskontního piva.

Usadil se k počítači s jasným plánem na pohodově strávený zbytek odpoledne, ale zjistil, že počítač byl celou noc zapnutý. V prohlížeči bylo otevřený poměrně úctyhodný počet záložek. Se zájmem si procházel jednu po druhé a doufal, že mu to trochu projasní vzpomínky. Mimo jiné objevil fotku své dlouholeté tajné lásky, fotku oblíbené pornoherečky toho kamaráda, na kterého ráno šlápl, videoparodii na novoroční projev prezidenta republiky a taky internetový bazar. Málem tu záložku bez zájmu zavřel, ale zarazil se, když letmo zaznamenal své jméno.

Volové, udělali mi nějaký inzerát, to jsem asi musel vytuhnout brzo. konstatoval v duchu.

Prodám duši, zn. spěchá

Prodám zánovní duši, málo používanou, jako novou. Možno zaslat na dobírku. Cena dohodou.

Přestože byl nerad terčem takových vtípků, musel se pod pubertálními chloupky usmát. Docela se jim to povedlo, dokonce i na pravopisu si dali záležet. Nebrali si servítky a do inzerátu uvedli jeho skutečný e-mail i telefonní číslo, ale s tím si nehodlal dělat hlavu, kdo by mu tak na tohle volal, že.

Uběhl asi týden a Milan už přihlouplý inzerát dávno pustil z hlavy. Ale jednoho večera, těsně před půlnocí mu zazvonil telefon. Milan zaklel, protože ho zvonění vyrušilo od rozehrané hry a v osudovém momentě nepozornosti ho soupeř zabil.

"Dobrý den," ozval se hluboký charizmatický hlas.

"Dobrý, co chcete?" bručel Milan zcela necharizmaticky, zato dost naštvaně.

"V tom vašem inzerátu jsem nenašel cenu." šel hlas rovnou k věci.

"V jakém inzerátu?"

"Šlo o prodej duše, je to váš inzerát, že ano?"

"Jo, takhle. Opakovaný vtip není vtipem. Tak který kamarádíček vás navedl?" začal Milan ztrácet trpělivost.

"Nikdo mě nenavedl. Mám vážný zájem." tón hlasu nepřipouštěl diskuze. Milan mu nevěřil ani za mák, ale rozhodl se pokračovat ve hře a počkat, kam až neznámý zajde, než se přizná, že jde o vtip.

"A kolik dáte?" snažil se nahodit věcný obchodní tón.

"Padesát tisíc teď, padesát po předání."

"To zní dobře."

Hlas zněl potěšeně a ihned mu nadiktoval adresu, kam se má dostavit následujícího dne, a to někdy mezi jednou a druhou odpolední, načež okamžitě zavěsil. Tohle Milan nečekal. Myslel si, že hlas přizná barvu už během hovoru. Ale hra je hra a on nenechá tu bandu ožralů, aby se smála jako poslední.