The rescuer (Michael Clifford fanfic - CZ)

Part 2.

Ztěžka jsem se snažila otevřít oči. Trochu jsem doufala, že se probudím v nebi, a pokud žádné neexistuje, tak kdekoliv jinde mimo tento svět. Už mě unavovaly všechny ty starosti a boj o přežití. Ovšem mé přání se nesplnilo. Probrala jsem se na nemocničním lůžku. Prvních pár minut jsem byla trošku zmatená a nevěděla jsem, co se vlastně stalo. Ovšem pohled na Mikeyho, který spal v křesle po levé straně postele, mi vrátil nejen paměť, ale i úsměv do tváře. „Á, slečna se nám už ráčila probrat?“ pronesla s úsměvem sestřička, která právě vešla do pokoje. Pousmála jsem se. „No, už bylo načase! Budu se muset ztišit, abych neprobudila tady mládence. Nevadí, že ti budu tykat, ne?“ mluvila až moc rychle. „V pohodě,“ usmála jsem se znova. „Takže, Jess, potřebuju vědět tvé příjmení. Tvůj spící zachránce tě prý ten den potkal čirou náhodou v autobuse a ví jen tvé křestní jméno,“ mluvila na mě vlídně. „Clarková, Jessica Clarková,“ odvětila jsem. „Dobrá, tedy. Děkuju. A ještě potřebuju číslo na tvé rodiče, abych je mohla kontaktovat, že ležíš tady u nás.“ Vylekala jsem se. Co jen mám říct? Mám lhát nebo říct pravdu? „Ehm… Já…Já…“ zakoktala jsem. „Já nemám rodiče,“ vyhrkla jsem nakonec. „Aha… To je mi moc líto,“ pověděla sestřička soucitně. „Takže bydlíš v nějakém dětském domově?“ vyptávala se dál. „Ne…Ehm… Mě je už osmnáct,“ lhala jsem podruhé. „Opravdu?“ pohlédla na mě mladá žena nevěřícně. „Jo!“ trvala jsem na své lži. „Dobrá. Tím se všechno mění. Přijdu dneska odpoledne a vyplníme spolu nějaké papíry, jo? Pojišťovnu, adresu a další klasické údaje. Teď tě tím ještě nebudu otravovat a nechám tě odpočívat. To teď potřebuješ nejvíc, ano?“ usmála se na mě a obratem odešla pryč. Byla jsem v pěkné rejži. Neměla jsem tušení, co dělat. Do téhle lži, respektive lží, jsem se namočila až po uši. Už nebylo cesty zpět. „Dobré ráno, Jess!“ vylekal mě Michael. „Ahoj! Probudily jsme tě?“ usmála jsem se na něj. „Upřímně, jo. Ale to vůbec nevadí! Jsem moc rád, že jsi po těch pěti měsících konečně vzhůru!“ odvětil. „C-Cože?!“vyhrkla jsem ze sebe. Mikey se rozesmál. „Dělám si srandu, bylas mimo jen den. Zhruba.“ „Pako! Úplně jsem se vyděsila! Tohle už nedělej!“ smála jsem se s ním. „Jsem moc ráda, že jsi tady, Micky!“ „Ne, to já jsem rád, že tady můžu být… s tebou,“ usmál se na mě tak, jako nikdy nikdo předtím. „Bál jsem se o tebe!“ dodal a vzal mě za ruku. „Opravdu? Proč? Skoro mě neznáš. Jsem jen ta holka, cos ji potkal v autobuse,“ divila jsem se. „Ne! Ty pro mě nikdy nebudeš ‚jen ta holka, co jsem ji potkal v autobuse,‘ budeš Jess, která mi dala naději v to, že na světě jsou i lidi, kteří mě mají rádi opravdu takového, jaký jsem.“ Došla mi slova. Najednou mi přišlo, že jsme se my dva potkali v tu nejvhodnější dobu, jaká jen mohla nastat.

„Miky, nebudou mít o tebe rodiče starost?“ napadlo mě najednou. „Ne, nebudou. Tátu nemám a máma ví, že jsem tady,“ odpověděl rozhodně. „A nevadí ji to?“ „Ne, naopak. Je ráda, že jen nesedím doma a nebo… semnou nesou problémy,“ sklopil hlavu. „Problémy?“ nechápala jsem. „Jo…No, to je nadlouho…“ odsekl. „Máme čas,“ trvala jsem na svém. „Opravdu to chceš slyšet?“  „Jistě! Chci o tobě něco vědět!“ prohlásila jsem. „No, nevím, jestli z toho budeš zrovna nadšená, ale byla to tvoje volba! Můj příběh je asi takový: Máma mě vychovávala sama. Táta… umřel těsně potom, co jsem se narodil. Přesněji řečeno, když jel mámu a mě vyzvednout z porodnice. Bylo to pro ni hrozné. Totálně se tehdy sesypala. Nebyla schopná se o mě normálně starat. A taky semnou nesměla bydlet sama v našem starém domě. Jednou se totiž pokusila spáchat sebevraždu. Předávkovala se léky a skončila v nemocnici. Bylo velké štěstí, že ji má teta našla včas. Pár měsíců se o mě tedy starala tahle tetička. Pak jsme se k ní přestěhovali s mámou oba natrvalo. Tohle mám z mámina a tetina vyprávění, jen tak na okraj. Roky šly dál… Už jsem byl větší a měl jsem nastoupit do školky. Nezapadl jsem. Vůbec. Nikdo se semnou nebavil. A ve škole? Už vůbec ne! Vždycky jsem všude chodil sám, když mě někdo schytnul do dvojice, všichni se mu smáli. Byl jsem taková černá ovce. Nebavil jsem se s nikým ve třídě. Podle mě byli divní oni, podle nich zase já. Dokud jsem byl menší, ani mi to nevadilo. Měl jsem svůj svět a nějak jsem ani kamarády nepotřeboval. Jenže pak přišly ty kritické roky puberty. V čtrnácti jsem začal chodit za školu a totálně jsem sral na známky. Nevím, jakým zázrakem jsem prošel osmou třídou! A v devítce to nebylo o moc lepší, spíš vůbec. Dělal jsem samé průsery. Hrozil mi i pasťák! Máma z toho byla špatná. Dávala a dosud si to dává hodně za vinu. Přitom ona za mé chování nemůže. V šestnácti jsem si poprvé obarvil hlavu. A teď mám skoro každý týden jinou barvu vlasů. Na střední jsem se dostal zázrakem. Ale i tak mě tam nikdo neměl rád. Spíš mě nenáviděli, uráželi. Párkrát mě i nějací starší kluci skopali. Myslím, že to bylo tehdy, když jsem přišel s náušnicemi v uších a fialovou hlavou. Bylo mi sedmnáct a něco, není to ani rok, když jsem si to začal víc brát k srdci. A ano, začal jsem se řezat. Ve škole si toho nikdo nevšiml, a i kdyby, bylo by to všem jedno. Ale máma, ta na to přišla docela brzo. Hodně ji to vzalo. Přestal jsem, jen kvůli ní. Je to asi týden, co jsem začal znova. Prostě jsem tady už nechtěl být. Nenáviděl jsem tenhle svět! Stačila jedna jízda autobusem a všechno se změnilo. Za všechno vděčím tobě, Jess!“