The rescuer (Michael Clifford fanfic - CZ)

Part 1.

Probudila jsem se. Čekal na mě další náročný den. Vykoukla jsem malým špinavým oknem ven. Výhled do uličky s kontejnery mi bohužel náladu zlepšit nemohl. Na to, že byl začátek července, se počasí chovalo jako to říjnové. Veku foukal vítr, slunce se schovávalo daleko nad velkými šedými mraky a teplotu jsem odhadla tak na šestnáct stupňů celsia. Úkol pro dnešní den byl jasný – přežít.

Měla jsem obrovský hlad. Podle kručení v břichu by to na mě poznal snad každý. Sáhla jsem do kapsy. Vyhrabala jsem asi padesát korun (v drobných), což byly podle všeho mé jediné peníze. Neváhala jsem moc dlouho a vyrazila z té špinavé díry. Když jsem scházela schody, musela jsem opatrně překročit jednoho bezdomovce. Nic neobvyklého… 

Kráčela jsem špinavou a nechutně páchnoucí uličkou, která vedla přímo na hlavní třídu. Zjistila jsem, že do žádného obchodu dojít nezvládnu. Byla jsem až moc slabá a podvyživená – jídlo jsem viděla naposledy před dvěma dny. Naštěstí jsem se mohla spolehnout na MHD. Sice mi bylo líto, vyhodit 15 korun, za které bych si mohla koupit o pár rohlíků víc, ale nezbývalo mi nic jiného. Autobus přijel přesně na čas. Sedla jsem si a ospale opřela hlavu o okno. Lidi kolem se na mě dívali jako na odpad. To jsem vlastně i byla. Může být snad sedmnáctiletá holka, co zdrhne z domova, něco jiného? Za těch deset měsíců jsem si ale na tohle postavení ve společnosti docela zvykla.

Na další zastávce nastoupil do autobusu nějaký kluk. Obyčejně si lidí okolo radši moc nevšímám a hledím si svého, ale tentokrát jsem výjimku udělat zkrátka musela. Nejdříve, ještě než vůbec vkročil do autobusu, mě do očí doslova praštily jeho vlasy. Respektive jejich barva. Fialová! Samu mě překvapilo, že se mi tahle odlišnost od ostatních lidí nezdá divná, trapná nebo odpudivá. Naopak. A když jsem si za chvíli, když platil jízdenku, všimla jeho piercingu v obočí a náušnic v obou uších, cítila jsem jakési vnitřní teplo. Jakoby všechny mé potíže byly najednou pryč. Nechápala jsem sama sebe. Vždycky mě takoví lidi spíš odrazovali. Najednou jakoby se celý můj svět obrátil vzhůru nohama. Když kráčel uličkou, nemohl si nevšimnout, jak z něj nedokážu spustit zrak. Pár kroků přede mnou se zastavil, podíval se na mě a potichu se zasmál. „Je vedle tebe volno?“ ptal se mě s úsměvem. „J-Jo, jasně!“ vykoktala jsem. Prohlídla jsem si ho ještě jednou zblízka. Vypadal dokonale! „Co na mě tak koukáš?“ zatvářil se pohoršeně. „Promiň, já jen… Jsi jiný než všichni ostatní…“ „Chceš říct divný?“ „Ne! Teda, trošku, ale právě to tě dělá tím, kým jsi…“ snažila jsem se nějak vybruslit z trapné situace. „Aha… Hezky řečeno,“ znova se usmál. Znova jsem si opřela hlavu o okno. Udělalo se mi najednou strašně zle. „Jsi v pohodě? Jsi bílá jak stěna!“ řekl ustaraně. „Jen mám trochu hlad…“ odpověděla jsem. „To ti doma nedají najíst?“ zasmál se s úmyslem mě trochu pobavit. „Moje doma je zatuchlá páchnoucí místnost plná krys a švábů, prorostlá plísní, bez elektřiny, vody a jakéhokoliv vybavení. A mí jediní spolubydlící jsou právě ty krysy, švábi a pár věčně ožralých bezdomovců. A ne, nedají mi najíst,“ odvětila jsem monotónně. „Teď si děláš srandu, že?“ zvážněl. „Ne, ani v nejmenším.“ Autobus zastavil. Byl čas vystoupit. „Dovolíš?“ chtěla jsem projít. Vyšla jsem z autobusu, a když už se řidič chystal zavřít dveře, ten neznámý kluk vystřelil ze sedadla s odhodláním mě okamžitě dostihnout. „Počkej,“ volal na mě, „kam jdeš? Nepotřebuješ pomoc? Co budeš dělat?“ „Nepanikař, prosím. Přežívám takhle už dost dlouho. A budu se snažit v tom pokračovat. Teď, jestli dovolíš, bych si šla koupit do obchodu něco k jídlu,“ vysvětlila jsem. „Půjdu s tebou!“ „Měl by ses věnovat svým věcem. Nechci tě obtěžovat…“ namítla jsem. „Zapomeň! Jdu s tebou!“ rozhodl. V obchodě bylo plno lidí. Sebrala jsem posledních pár kusů pečiva, jednu lahev holé vody a nějaký hodně levný sýr, co byl zrovna ve slevě. Když jsem konečně vystála frontu na pokladnu a vyšla před obchod, můj nový známý už na mě čekal. „Na, tohle je pro tebe,“ vytáhl zpod mikiny čokoládu a podával mi ji. „C-Co? To muselo stát strašný prachy!“ „Nestačilo by říct děkuju?“ smál se. „Strašně moc, děkuju! Ale, jak…?“ nedokončila jsem větu. „Bezpečnostní systém tohohle obchodu je prostě směšný!“ přesušil mě s úsměvem na tváři. „Tys?“ zarazila jsem se. „Jo, štípnul jsem ji. To ani nepoznají, klid!“ mávnul rukou. Byla jsem udivená, vyděšená a potěšená zároveň. Alespoň na chvíli. Mířili jsme někam směrem k praku. S každým krokem jsem se cítila slabší. „Potřebovala bych si někde sednout…“ řekla jsem ztěžka. „Jo…Ehm… Posaď se tady na lavičku,“ přikázal mi cizinec. Zhluboka jsem se nadechla. Točila se mi hlava, kručelo mi v břiše. Bylo mi hrozně! „Jsem nezdvořák!“ pronesl, když usedal vedle mě, „jmenuju se Michael Clifford, ale říkej mi třeba…“ „Mike? Micky? Mikey?“ skočila jsem mu do řeči. „Jo, třeba,“ zasmál se. „Já jsem Jessica… Pro tebe jen Jess,“ usmála jsem se. „Krásné jméno. Jsem moc rád, že jsem tě poznal!“ Jeho oči se rozzářily. Najednou jsem zapomněla na svůj hlad. Bylo mi jasné, o co tady jde. Zamilovala jsem se. „Už bys vážně měla něco sníst!“ přerušil Mike mé rozjímání. Nic jsem neodpověděla. „Jess, vnímáš mě?“ hučel na mě. „J-Jo!“ vykoktala jsem ze sebe. Udělalo se mi opět zle. Chytla jsem se za hlavu. „Co se děje?“ strachoval se Mikey. „Jen…Strašně se mi točí hlava… Asi se potřebuju projít…“ odvětila jsem a pokusila se vstát. „Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ pochyboval Mike a následoval mě. Ušla jsem jen pár kroků. Náhle se mi zatmělo před očima. Cítila jsem, jak padám k zemi. Ale nenarazila jsem na tvrdý chodník. Naopak. Skončila jsem přímo v něčí náruči. „Jess! Jess!“ slyšela jsem jakousi ozvěnu Michaelova hlasu. „No tak, Jess! Prosím vás, zavolejte někdo sanitku!“ byla poslední slova, co jsem zaslechla. Poslední pohled do Mikeyho tváře a… tma.