Na kolenou

Bylo by krásné usnout

Padla jsem do slámy, jako by to byla ta nejpohodlnější postel s nebesy, jakou jsem mívala doma v Severní Karolíně. Přetáhla jsem přes sebe přikrývku, a snažila se z mysli vytěsnit všechny hrůzy, které jsem dnes viděla. Zatímco moje hlava začala ztrácet kontrolu nad tělem, uvědomila jsem si, že nade mnou někdo stojí. Ani jsem se nehnula, musí to být někdo z našich a bylo mi vcelku jedno kdo. „Madmoiselle, Madmoiselle, prosím probuďte se, můj přítel tě potřebuje." Otočila jsem se, nade mnou stál La Fayette. „Doufám, že je to něco důležitého, už jsem nespala ani nepamatuju." Odpověděla jsem, zatímco mě zvedal na nohy a táhnul směrem ven. „Ano je, Alexandrovi je neuvěřitelně zle, několikrát zvracel a žhne jak rozpálená kamínka." V duchu jsem se zasmála tomu přirovnání, musel to říct někdo ve stanu a La Fayette si chudák myslí, že je to obecně užívaný termín. Šla jsem za ním, s Alexandrem jsem se moc dlouho neznala, ale za tu krátkou dobu jsme dospěli z fáze, pan Hamilton do fáze Alexander.