Na kolenou

Mlčet rozhodně nebude

Ve stanu, který sdílel s La Fayettem, Johnem a Willamsem bylo rušno. Ještě než jsem vkročila dovnitř, uslyšela jsem Alexe. „Já jsem ale v pořádku, musím jít a dopsat tu zprávu. Tak už mě konečně pusťte." Uvnitř se mi naskytla velice zajímavá scéna, John seděl Alexovi na nohách, aby se nemohl zvednout a Alex se ze všech zbývajících sil snažil vyprostit. „Pusťte ho, jen ať vstane." Řekla jsem a všichni se na mě udiveně podívali. Až na Alexandra, ten se zatvářil vítězoslavně a cílevědomě vstal. Což samozřejmě nebyl nejlepší nápad, takže se v příští minutě odpotácel do mého náručí. „No tak mi ho pomozte dát zpátky na postel." Okřikla jsem ostatní. Poté jsme se shýbla k Alexandrovi: „Doufám, že jsme si tímto ujasnili, že ti rozhodně není natolik dobře, abys něco dělal..." chtěla jsem pokračovat, ale Alexander zezelenal a já mu jen tak tak stihla přistrčit mísu, která stála na podlaze. V míse jsem později poznala jeden z kotlíků na vaření, jak nechutné. Držela jsem Alexe za čelo a hladila ho po zádech, nic intimního, spíše mateřský instinkt. „To bude dobré, budeš v pořádku." Jak moc jsem chtěla být doma a mít všechny věci které dům nabízí, aby se mu udělalo lépe. „Někdo dojděte pro moji deku a cestou naberte trochu sněhu a dejte ho rozehřát na kamínka, zbytek se zatím rozloučí se svými pokrývkami a přikryjí Alexe. Pokud vám bude zima. Zabalte se do kabátů." Alex ale začal vehementně kroutit hlavou:" Nepotřebuju další deky." Na to jsme mu neodpověděla, protože bychom se mohli začít hádat a to by nedopadlo dobře, nejpravděpodobněji by to byla jedna z našich nekonečných hádek, kterými jsme se bavili v době, kdy nebylo co dělat. Zatímco ve stanu opět zavládl rozruch sedla jsem si na místo polštáře a položila si Alexovu hlavu do klína. Celý hořel a klepal se zimou. Ani čtyři přikrývky navíc nestačily.

Najednou se ozvalo: „Dopisy kongresu, jsou na stole,nedopsané, musím je dokončit." Řekl to tak slabým hlasem, že mu bylo stěží rozumět, ale bylo na něm vidět neuvěřitelné odhodlání vážně vstát a udělat to.„Nic nebudeš dokončovat, musíš odpočívat. Zavři oči a zkus spát, zítra je taky den. Bez jednoho dopisu se určitě obejdou." „Ale na těch dopisech hodně záleží," podíval se na mě: „A je mi moc velká zima na to abych spal, když budu něco dělat, bude mi tepleji." Pohladila jsem ho po čele a přehodila přes něj ještě svůj plášť. Alex konečně zavřel oči a vypadalo to, že upadlo do něčeho podobného spánku. La Faette přinesl rozehřátý sníh. „Děkuji, půjčil bys mi prosím svůj kapesník?" zeptala jsem se, a on mi ho podal. Namočila jsem ho do vody a otřela jím Alexandrovi rozpraskaná ústa. „Madmoiselle, vemte si můj kabát, musí vám být zima." Měl pravdu, potom co jsem Alexovi půjčila svůj plášť, klepala jsem se zimou. Poděkovala jsem a znovu se věnovala Alexandrovi. Všichni si šli lehnout a zkusit alespoň na chvíli spát. Alexander spal taky, ale celou dobu něco mumlal ze spaní. Znělo to,jako když blouzní. Vykládal něco o vodě a sestřence. Bylo mi ho neuvěřitelně líto, a zároveň jsem nemohla přijít na to jak ho umlčet, ten člověk neumí držet pusu, ani když mu je zle.