✔ Probuď se ||One Shot||

Read this, then think about it and wake up finally, please..

Je sobotní večer a tvé hodiny ukazují čas 23:47. Už jsi popřál/a rodičům i svým sourozencům dobrou noc. Všichni si myslí, že dávno spokojeně spíš. Sedíš u svého psacího stolu a v ruce svíráš prupisku. Zíráš na prázdný bílý papír a opět se ti naplní oči slzami, což se ti přihodilo tento večer již pětkrát. Nechceš to udělat, aniž bys nenapsal/a dopis na rozloučenou. Chceš mít jistotu, aby tvá rodina znala důvod, proč ses takto rozhodl/a. Slzy padají těžce na papír a ty nemůžeš nijak zabránit frustraci, aby přestala provokovat slzy, které následně promočí papír. Skrčíš papír a opět se zhroutíš. Uvědomíš  si, že nedovedeš napsat svůj poslední dopis, otočíš se za sebe, kde se nachází poměrně velké zrcadlo, do kterého se následně podíváš. Spatříš svou poslední slzu, jak pomalinku sjíždí po tvé tváři. Za pár okamžiků tvé srdce přestane bít, z tvého těla utíká krev, která následně vytvoří kaluž krve.
Ale nikdo se přece o tohle nebude zajímat, že?

Hodiny nám teď ukazují čas 6:47 a je pondělní ráno, které nemá rádo mnoho lidí.
Tvá matka na tebe čeká v kuchyni s připravenou snídaní; nachystala ti ovocný salát - tvůj oblíbený, pomerančový džus - ten, na kterém jsi byl/a vždy tak závislý/á a nakonec banánové palačinky - jelikož jsi byl/a vždy vybíravý/á, tudíž jsi nemohl/a mít palačinky z normálního těsta, ale ten banán tam musel být jako speciální zpestření. Tvůj otec předal peníze tvé matce, které ona následně předá tobě, aby sis mohl/a vychutnat oběd se svými přáteli po rušném školním dni. Ano, tvá matka už nestíhá do práce. Konkrétněji - má již půl hodiny zpoždění. Jenže jí je tohle naprosto jedno a nechce tě stresovat tímto jejím problémem. Po následujících pěti minutách už začne pomalu uvažovat, co ti trvá tak dlouho a zda jsi nezaspal/a. Křičí tvé jméno tak nahlas po celém domě, že to jistě slyšeli všichni sousedi ve vašem okolí. Jenže na její volání se jí nedostavila žádná odpověď. Absolutně vůbec ji nenapadá, že tvé tělo je již mrtvolně chladné a ty ležíš v kaluži krve ve svém pokoji. Opravdu si myslí, že jsi opravdu pořádně zaspal/a. Proto se rozhodne, že tě půjde probudit. Vyběhne schody a zaklepe na tvé dveře. Opět žádná odezva z tvé strany. Otevře dveře a vzápětí začne křičet z plných plic, v hlase slyšíte smíšený strach, bolest a paniku. Běží k tobě a drží pevně tvé studené tělo. Slzy tvé matky se zdají tak nekonečné, že působí jako dva vodopády. Seděla u tebe takto dobrou hodinu, držela si tě v náruči, sem tam pohladila tvé bledé tváře a stále plakala. Neuměla najít sílu a zavolat tohle tvému otci do práce, když věděla, že měl dnes organizovat důležitá jednání ve firmě. Nakonec mu zvládne zavolat, i když se jí v tom hovoru několikrát zlomí hlas. Tvůj otec se sebral a spěchal za tebou i tvojí mámou ihned domů. Jakmile přijel, vletěl do tvého pokoje s nadějí, že to je jen sen. Ale tohle byla noční můra, ze které se nedalo probudit. Přisedl si k tvému tělu a společně brečel i s tvou mámou. Poté tě opatrně jako porcelánovou panenku položí na podlahu, oba na sebe rychle hodí pouze obyčejné hnědé kabáty a jedou vyzvednout tvé sourozence ze školy. Cestou domů se jim pokouší nějak citlivě vysvětlit, co strašného se vlastně přihodilo. Tvůj starší bráška se ihned běžel podívat do tvého pokoje, kde spatřil tvé mrtvé tělo a následně z pokoje vyběhl ven. Utekl do svého pokoje, kde se zamkl a vyčítal si, že je to všechno jeho chyba. Často si tě dobíral, někdy jste si i sprostě nadávali a on byl většinou ten, co tě schválně vyprovokoval k tomu, abyste se pohádali jako psi. Mlátí pěstmi do zdi, vůbec neřeší to, že při tom hystericky brečí a jeho klouby na pěstech rudnou, přičemž zanechávají na stěně krvavé stopy. Tvá mladší sestřička tomu nerozumí. Ptá se tvých rodičů, jestli sis to udělal/a kvůli ní, protože ti brala tvé plyšáky z postele nebo zda-li to bylo proto, že tě nikdy nenechala o samotě, když tě navštívili přátelé. Je neskutečně komplikované vysvětlit něco tak bolestivého dítěti, kterému je pouhých šest let.
Jenže ona se o tohle už víc nadále zajímat nebude, že?