Konec druidů v Darkwoodu

Kapitola 1. Záhadná bytost

„Není čas Aldiere, musíme to skončit, není jiná možnost", promluvila osoba zahalená ve stínu. Všechno okolo bylo zahaleno mlhou. Aldier se podíval na svoji ruku a všiml si, že v ní drží Imbril, krystal lesa. Vytáhl z pochvy zdobenou dýku, a probodl krystal. Následně ho ozářilo jasné zelené světlo.....

Najednou se Aldier probudil. Už nebyl na tom zvláštním místě, ale byl zase zpátky doma v Darkwoodu. To byl hrozný sen, pomyslel si. Vstal z postele a šel se podívat ven z okna. Opět spatřil krásu prastaré pevnosti Emberských elfů, která byla vybudována v samém srdci Temného stromu (nejen že se mu tak říkalo, ale skutečně byl celý strom zbarven do černé barvy a jeho listy měly barvu stříbra). Uprostřed pevnosti se lehce vznášela stará relikvie, jenž umožňoval místním elfům spoji se s duchy přírody. Aldier si oddechl. Oblékl si na sebe svoji loveckou zbroj a šel za svým mistrem, jemuž pomáhal čistit les od nechtěných návštěvníku.

Opustil dům. Po cestě se ještě stavil za kovářem. Nechal si u něho upravit svůj lovecký luk a tak chtěl vědět jak na tom je. Přišel ke kovárně a šel rovnou za kovářem. „Ahoj Lirme" řekl, jakmile ho spatřil, jak sedí u kovadliny a prohlíží si luk. Lirm se na něj podíval a usmál se. „Nazdar Aldiere. Mám tu pro tebe ten luk." Řekl a podal Aldierovi luk, který si doteď prohlížel. Byl z tmavého dřeva, které se lehce třpytilo. „ Takže se ti to povedlo." Usmál se Aldier. „Tohle je opravdu dřevo z Temného stromu?" řekl Aldier a podíval se z úžasem na Lirma. „Ano, je to skutečně ono. Víš...nebylo to lehké ho získat, ti druidové a jejich posvátné místa a další hovadiny...dost si ten strom chrání a to ani nemluvím o entech. Ti snad vidí i za sebe." Řekl Lirm a začal si uklízet stůl vedle sebe. „Kolik?" zeptal se. „Sto zlatých." Odpověděl mu Lirm. „Cože? To je trochu moc nemyslíš si?." Aldier se zamračil. „Je, ale přísahám, že nebudeš litovat." Lirm se ho snažil uklidnit. Aldier nic dál neřekl, jen se pousmál a hodil mu na stůl měšec zlatých. „Osmdesát." Řekl Aldier. „Dobře tedy." Řekl sklesle kovář. Aldier si najednou uvědomil, že přijde pozdě za mistrem a tak si přehodil luk přes záda, rychle rozloučil a běžel za ním.

Jakmile dorazil, mistr už na něho čekal. Stál u své chatrče s překříženýma rukama a netrpělivě přešlapoval. Jakmile však uviděl Aldiera, zamračil se. „Už mě s tím tvým zpožděním štveš. Jednou přijdeš pozdě i na svůj vlastní pohřeb." Řekl rozčíleně mistr. „Já se omlouvám mistře, ale musel jsem se stavit za kovářem pro nový luk, podívejte." Řekl Adier a ukázal mistrovi svůj nový luk. Mistr se na něho jen letmo podíval a odfrkl si. „Pff, kovář. Naposledy jak jsem si u něho pro něco byl, zasypal mě špatnými vtipy, o které jsem ani nežádal." Aldier se pousmál. „Máme dneska hodně práce." Odvětil mistr. „Enti dneska mají sněm, a tak je to jen na nás." „Ach jo, a to jsem chtěl dneska rychle domů." Řekl si potichu pro sebe Aldier. „Tak pojď za mnou. První musíme zkontrolovat část u jezera a pak nás čeká východní část lesa, prý se tam před třemi dny utábořili lidé." Řekl mistr a běžel směrem do lesa. Aldier ho hned následoval.

Když konečně došli na místo, bylo poledne a slunce svítilo jasně skrz stromy a ozařovalo hladinu jezera. Bylo ticho, jen občas šel slyšet zpěv ptáků. „Tady to vypadá v pořádku." Řekl Aldier. Mistr se rozhlédl a přikývl. Vzal si do ruky tornu, kterou měl připnutou k pasu a šel si ji k jezeru naplnit. Aldier sáhl do kapsy a vytáhl ředkvičku, kterou začal hned jíst. Až oba dokončili svoji činnost, šli dál směrem na východ. Když už se blížili k místu, kde se měl nacházet tábor, sešli oba z pěšiny a vydali se dál mimo ní, aby je neviděli přicházet. Nakonec došli k táboru. Oba se schovali za stromy a dívali se po lidech. Nikoho však neviděli.

„Tohle se mi nezná, měli tady být." Řekl potichu mistr. „Půjdeme blíž?" zeptal se Aldier. „Ano, ale buď opatrný, můžou tady někde být. „ odpověděl mu mistr. Vešli do tábora, nikde nikoho neviděli, jen opuštěné stany a vyhořelý táborák. Najednou se něco mihlo mezi stany. Aldier si toho hned všiml a vytáhl luk. Zamířil lukem směrem ke stanu, odkud se zvuk ozval. Mistr vyčkával, co jeho učeň udělá. Aldier se pomalu přibližoval ke stanu. Ozvalo se slabé zapískání. Aldier sklopil luk. Uviděl jak se k němu z poza stanů přibližuje nějaké strvoření. Aldier udělal krok dál, jeho mistr se vška naopak přiblížil. Jakmile bytost vyšla na světlo, oba spatřili malého znetvořeného skřítka. Měl jedno oko větší než druhé a na hlavě měl nepřiměřeně malou přilbu. „Co si zač?" zeptal se znechuceně Aldier. Mistr se jen díval a nevěřil, co vidí. Bytost se na něho usmála a začala jí téct z koutku úst slina. Nečekaně pak začala "mluvit". „Meken, seken, breken." Hlas to jako by ho někdo škrtil. „Co s ním uděláme?" zeptal se Aldier mistra. „Vezmeme ho sebou, ať se na něj druidi podívají, nevypadá, že to má v hlavě pořádku." řekl zamyšleně mistr. Šel k té bytosti blíž a snažil se jí přesvědčit, aby šla s nimi. „Půjdeš s námi?" řekl pomalu mistr. Bytost se první podívala na mistra a pak na Aldiera a nakonec přikývla. „Tak, výborně." Oddechl si mistr a byl rád, že tu bytost nemusel přemlouvat. Šli tedy zpět. Po cestě domů si ta podivná bytost broukala nějakou písničku a rozhlížela se kolem sebe.

Už se začalo stmívat, když jsme došli do města. „Vezmu ho za druidy." Řekl mistr Adierovi. „Zítra se uvidí, co s ním bude." Oba se spolu rozloučili, Aldier pohladil bytost po hlavě a pak šel domů.