Světlo na konci světa

IV. - Lidožraví žraloci

IV.

Lidožraví žraloci

Milá Laino,

možná jsi to udělala schválně. Možná jsi na tu pláž vzala své přátelé, aby se mi vysmáli, a ty jsi mi tak dala najevo, že nemáš ani nejmenší zájem. A také že se vysmáli. Jejich hloupého pošťuchování a rádoby tichého volání si nedalo nevšimnout. Měli ze mě legraci a možná ji máš i ty, co já vím. Ale jsem naivní a proto doufám, že si přečteš má další slova.

Přiznávám, že po tomhle mé sympatie k tobě trochu ochably, ale chci nám dát ještě šanci, když už jsme tady. Takže tedy, na té pláži jsi nebyla sama, ale nemůžu se ukázat, když cítím všude kolem sebe to opovržení a výsměch. Na druhou stranu ale vím, že byl špatný nápad se chtít setkat o samotě. Bojíš se a já tomu rozumím. Jen se bojím i já. Bojím se, že budu plakat, když mě odmítneš, a nechci plakat před lidmi. Bojím se také, že nás někdo uslyší a budou se o nás šířit různé klepy. Nechci ani mě, ani tobě, způsobit nějaké problémy.

Nevím, jak přesně to udělám, ale brzy se setkáme. Chci po tobě jen jedno – jdi dnes na to setkání s Renem. Ne, neděs se toho, kolik o tobě vím, já Rena znám, řekl mi o tom. Snad se brzy rozhodne o našem osudu. Je asi troufalé říct, že tě miluji, když se neznáme, ale něco takového k tobě cítím.

Užij si večer

Odhodila jsem dopis a povzdechla si. Celé to bylo hrozně složité. Chápala jsem, proč se neukázal, a věděla jsem, že mí přátelé opravdu nebyli nenápadní ani taktní. Na druhou stranu, hrozně to celé komplikoval. Na to, že jsme se ani neznali, mi až nějak příliš vyznával lásku a dělal z toho hotovou katastrofu. Nějakým způsobem jsem tomu rozuměla a těšilo mě, že pro toho člověka tolik znamenám, ale bylo to zvláštní. Každopádně, na to setkání s Renem jsem chtěla jít tak jako tak, a pokud mě to k mému ctiteli či ctitelce mělo dostat blíže, o to více jsem se tam těšila.

Nedočkavě jsem vyhlížela osmou hodinu večerní. Pár minut předtím jsem se vydala na hlavní ulici a při aleji pátrala po Renovi. Tak trochu jsem doufala, že se místo něj zjeví někdo jiný a přizná se, že napsal ty dopisy, ale když se Ren přiblížil s obrovským úsměvem, zakázala jsem si na to myslet. Dnešní večer se pokusím si užít. Pozdravili jsme se a já jsem položila otázku, která mi předem mohla prozradit, nakolik se budu dnes bavit.

„Kolik lidí se k nám přidá?"

Zmateně na mě pohlédl. „Nikdo. Počítala jsi s tím snad?" Dali jsme se do kroku alejí.

„Trochu jo," přiznala jsem. „Moji kamarádi vždycky pozvou milion dalších lidí."

Renův úsměv povadl. „Nemám to rád. Nepočítal jsem s tím, že by ti to vyhovovalo. Nepůsobila jsi tak."

„Ale ne, to jsi špatně pochopil. Mně to nevyhovuje. Jsem za to strašně ráda, že půjdeme sami... jenom už na to nějak nejsem zvyklá."

„A řekla jsi jim, že ti to vadí? Promiň, asi mi do toho nic není..."

„Nechci se o tom teď bavit." Pravda byla taková, že mi nepřipadalo, že by to k něčemu vedlo, kdybych jim to řekla. To já jsem tady byla ta divná, ta, která měla s mnoha věcmi problém. Nejspíš by si mysleli, že jsem trapná. „Kam chceš vlastně jít?"

„Napadlo mě, že chvilku posedíme v té čajovně kousek odsud a pak se třeba projdeme po promenádě."

„Jasně," souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že na rozdíl ode mě něco vymyslel. Chvíli jsme šli mlčky, ale poté Ren ono ticho prolomil.