Milostný pentagon

I.

Nesnáším matiku. K čemu mi v životě bude? K ničemu. Tak proč musím umět takový nesmysly jako třetí odmocninu ze sedmi seti dvaceti devíti.
Už pět minut jsem absolutně ignorovala výklad učitele, místo toho jsem zamyšleně pozorovala Tortla, toho nejúžasnějšího kluka na planetě, a přitom jsem si své rovné tmavé vlasy natáčela na prst.
"Ilájo." Leknutím jsem sebou trhla tak prudce, že jsem spadla ze židle a při pádu ještě srazila svůj pomněnkový penál na zem. Samozřejmě otevřený, jak jinak. Moje pastelky se rozlétly do všech světových stran, do všech koutů, co znáám. Ve mně navždy zůstává, tvoje voda živá... Proč. Proč?! Může mi prosím někdo vysvětlit, proč si zpívám písničku Voda živá, zatímco se válím na zemi a pomalu celá třída, včetně učitele matematiky, se nade mnou sklání.
"Ilájo, jsi v pohodě?"
"Slečno, není vám něco? Můžete se zvednout?"
"Mám ti pomoct?"
"Já ti posbírám tužky, chceš?"
Všechny tyhle otázky jsem vnímala pouze okrajově. Oči jsem upírala na snědého kluka v černé kšiltovce, která mu zakrývala rošťácky rozcuchané černé vlasy... "Dobrý?" zeptal se mne ten, kdo mi ukradl srdce, hlasem sladkým jako tekutý med. Jsem si skoro jistá, že jsem v té chvíli začala až moc slinit...
"Jo, ehm...jasně," nervózně jsem se usmála, setřela slinu a přijala jsem (nemusím dodávat, že s radostí) Tortlovu nabízenou ruku. Vychutnávala jsem si ten pocit, kdy se naše pokožky o sebe otřely a má ručka se ztratila v jeho dokonalé dlani. Vzápětí mě ale pustil a já ucítila nával zklamání.
"Díky," zamumlala jsem a posadila se na své místo.
"Dobrá," spustil učitel. "Pustíme se znovu do odmocnin."