„Ne, mami, nebudete spát v hotelu.“ řekla jsem do telefonu, přičemž jsem přecházela po obývacím pokoji z místa na místo. „Je to jenom jedna noc. Vážně to nebude vadit.“ dodala jsem, a pak přejela prsty po dřevěné desce stolu.
„Vážně?“ zeptala se mě mamka po chvíli řečnicky. Chvíli panovalo na obou stranách linky ticho, než promluvila znova. „Nechceme tě a Harryho nějak obtěžovat.“ pronesla, což mě donutilo protočit oči a tiše si povzdychnout.
„Nebudete nás obtěžovat.“ řekla jsem, a pak se rozešla k oknu, u kterého jsem se zastavila. „Navíc jsem vás dlouho neviděla a těším se na vás, což mi připomíná. V kolik vás mám přijet vyzvednout na letiště?“ položila jsem otázku a tázavě povytáhla obočí, i když to mamka nemohla vidět.
„Máme přiletět někdy kolem jedenácté.“ odpověděla mi mamka. „Takže než si vezmeme kufry a podobně, tak můžeš na letiště přijet v půl dvanácté.“ oznámila mi. „Jinak jak to vlastně odpoledne bude?“ zeptala se.
„Přesně nevím, Barbara si to vzala celé na starost.“ řekla jsem zadumaným tónem hlasu. „Mám dokonce hned ráno odejít, aby to mohla připravit a bylo to překvapení. Takže uvidíme.“ dodala jsem, během čeho jsem koukala ven z okna na zahradu.
„Jasně. Barbara a ty její překvapení.“ slyšela jsem mamky hlas, který byl podbarvený pobavením, ale zároveň i nostalgií. Barbara a její překvapení byly pro rodinu známá věc, pokaždé když měl někdo narozeniny nebo podobně, ona musela vymyslet něco extra. „A přijde i Niall?“ zeptala se po chvíli mamka.
„Jasně, že jo.“
„Všechny děti pohromadě jako za starých časů.“ pronesla mamka, během čeho jí určitě na tváři pohrával široký úsměv. „No nic. Nebudu tě už dál rušit, určitě máš hodně věcí na práci. Takže se uvidíme v sobotu.“ řekla mamka a já nepatrně kývla hlavou.
„Budu na vás čekat na letišti v půl dvanácté. Kdyby se něco změnilo, dej mi vědět. Dobře?“ řekla jsem, a pak hned mluvila dál. „Mám tě ráda. Měj se.“ rozloučila jsem se, načež jsem otevřela dveře a vyšla na terasu. Bylo příjemné stát na dlaždičkách vyhřátých sluncem.
„Já tebe taky, Chloé.“ řekla mamka tišším hlasem než obvykle. „Měj se.“ zopakovala po mě, a pak zavěsila. Nepatrně jsem se pro sebe usmála, protože jsem se těšila na víkend. Důvodem nebyly moje narozeniny, z toho už jsem dávno vyrostla, nemohla jsem se dočkat na to, až budeme zase celá rodina pohromadě jako za starých časů.
Rozešla jsem se vpřed a sešla pár schodů, díky čemu jsem se ocitla u bazénu, ve kterém jsem byla tak dávno, že jsem si ani nemohla vzpomenout. Popravdě ten bazén byl skoro nevyužívaný, ovšem byla to věc, která k bydlení v Los Angeles, jednoduše patřila.
Posadila jsem se na kraj a ponořila nohy do vody, která měla příjemnou teplotu. Spokojeně jsem se pro sebe usmála, položila telefon vedle sebe, abych měla volné ruce, kterými jsem se pak zapřela. Zaklonila jsem hlavu a podívala se na krásně modrou oblohu, která byla skoro bez mráčku.
Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem tady seděla a jen si máchala nohy ve vodě. Bylo to příjemné, jen tak relaxovat a nad ničím nepřemýšlet. Pak z ničeho nic jsem ucítila, jak mi někdo položil ruce na boky. Instinktivně jsem sebou trhla a otočila si. Můj pohled spočinul na Harrym, který byl za mnou ve dřepu a pobavaně se šklebil.
"Vyděsil jsi mě." řekla jsem a trochu se přitom zamračila. Popravdě jsem netušila, jak jsem ho mohla přeslechnout. Nejspíš by si musel dávat pořádný pozor, aby šel opravdu potichu a neudělal nějaký zvuk.
