M E G

Em

"Au" právě jsem nakopla notebook a můj palec z toho není zrovna nadšený. A když už mám otevřené oči vidím, že je u nohou mé postele. Jsem si jistá, že nebyl nikde poblíž, když jsem usínala. Každý den ho uklízím s učebnicemi do skříně. Nepráší se tam a byla bych ráda kdyby mi díky tomu vydržel alespoň ještě rok.

Rukou kterou nedržím pochroumaný palec se natahuju pro telefon. 6:50 hlásala zelená světýlka na dipleji, takže za půl hodiny mi začne pípat budík. Alespoň měsíc už nevstávám podle spánkového řádu. Nejenže mě to vytáčí, ale taky se pořádně nevyspím. Ve třičtvrtě na desátou je pro zdraví dobrý čas jít si lehnout, a tak to taky dodržuju , ale měla bych se probrat přesně za osm hodin. Celé dva roky to fungovalo a teď ještě dvacet minut. Nemohu usnout. Co to se mnou je?

Začalo to na začátku ledna. Doslova nejstresovjejší den mýho života. V jednu chvíli o hodině literatury se učitel ptal postupně spolužáků na spisovatele 14. století a jejich díla, a pak nevím. Nepamatuju se co se stalo. Ve třídě panovalo nepříjemné ticho. Ostatní se tvářili trochu nevěřícně a koukali na mě. Každý ze spolužáků byl otočený tělem směrem k mé osobě. To je tak nepříjemné. Sklopila jsem hlavu a nepřítomně si čmárala do sešítku. Jakmile zazvonilo nahrnula jsem své učebnice do batohu a rychle vyrazila ze dveří učebny. V proudů žáků jsem se zamotala a do pár lidí narazila, až jsem zapadla na dívčí záchodky. Hrozně se mi točila hlava a malá místnůstka s zrcadlem s houpala ze strany na stranu. Když s mi udělalo o trochu líp, zjistila jsem, že na záchodkách trávím už půl hodiny.