M E G

3. Část

Jak vypadá můj život:

S protáhnutím a zívnutím spouštím nohy přes okraj postele. Dojdu bosky do koupelny a promnu si oči. Následně si nanesu pastu na kartáček a přesnými pohyby si čistím zuby. Po dvou minutách přestávám a vypláchnu si ústa ústní vodou. Do zrcadla se usměju a uvážu si cop přes rameno. Dojdu ke sříni s oblečením a chysám se obléct, ale zarazí mě červené tričko pohozené na hromádce s béžovými svetry. Chytnu ho a úhledně složím na vrchní poličku, kam se málokdy ubírám k výběru oblečení do školy. Měla bych říct tátovi, aby stou skříní tolik netřískal, jinak mi padá oblečení.

Na sebe hodím bílé spodní prádlo žluté tričko a bílé kalhoty, ještě si urovnám zbylé oblečení a spokojeně se usměju. Na řasy si nanesu lehce řasenku, když mi zapípá další budík abych si pospíšila na aoutobus. Rychle si do ruky vezmu pudr, abych na něj nezapoměla a naliju si zelený čaj do termosky. Za pochodu si dodělávám make-up a nesedám na místo u okýnka, které je vždy prázdné.

Ve škole se setkávám s klubem šachystů a povídáme si o škole, co se bude dít v měsíci. Šachy nehraju, ale dělám dobrovolnici při konání školních turnajů. Taky ráda pomáhám uklízet kuchařkám, protože jsou to milé dámy a mojí pomoc neodmítají.  Ve třídě sedím klidně, vzpřímeně a poslouchá každé slovo učitele. Hrozně mě vytáčí, když někdo při hodině ruší. To jsem i schopná se otočit a syknout na ně. Ale spýše se mi vysmějí, než aby ztlumili hlasy. Někdy si přeju, aby dostali rozum a třeba se začali učit, nebo tak něco. Dokážete si představit svět bez válek a mezinárodních sporů? Mám podezření, že ti lidé, kteří je působí, nebyli ve škole vzorní studenti, že? Po každé hodině pomohu učiteli donést učebnice do kabinetu. 

Když mohu odejít domů, zajdu do obchodu, abych pro nás s tátou připravila zdravou večeři. Táta jí sice pokaždé sní, ale pak si dá třeba oblíbenou klobásu a pivo. Často kroutí hlavou nad tím, že nejím nic jiného než veganský “ kidy” a dušenou rybu se zeleninou, vždyť prý nemám důvod držet dietu. Ale já mu říkám, že to dělám pro tělo, aby mělo dos vitamínů a v dospěloti mu nedělalo problémi vyjít schody, či doběhnou aoutobus. Proto si odříkám laskominky a jiné kulinářské potěšení. Uklidím si v pokoji a připravým se do školy. Úkoly si ještě jednou překontroluju a zbýlé dvě hodiny, než půjdu spát, vetšinou nevím co dělat. Tento koloběh se opakuje pořád dokola, každý den, krom výkendů, kdy si čtu. Kamarády nemám. S mojí povahou se nedokážu s nikým jiným sbížit. Ale nevadí mi to. Proč taky, když nevím o co přicházím? Vím, že zítra se nic obvyklého nestane a to přesvědčení je natolik siné, že mě dokáže uklidnit. Dřív než zhasnu a ulehnu do postele, pohladím obrázek ne zesnulé mámi. Drží mě v náručí a společně se smějeme do objektivu. Je to jediná fotka sní, kdy si pamatuji, že jsem se s ní opravdu fotila já. Ale dnes už nechápu co ta myšlenka znamená, jen se mi stále opakuje v hlavě.