Brothers in love❤❤🍌🍍(Incest❤🍌🍍, FF Mac and Tinus)

❤️🍍🍌

Marcus: //Ann
No do prdele..'Musíme si promluvit' je to nejhorší, co vám může rodič říct..

„Posaď se, Marcusi.“ pobídla mě máma a já se tedy posadil na gauč, zatímco ona si sedla na křeslo naproti mně. Povzdechla si a chvíli mlčela, až jsem začínal mít nutkání na ni zakřičet, aby už mluvila. Když už jsem otevíral pusu, že jí řeknu, aby už mluvila, tak se máma nadechla a pustila se do vysvětlování.

„Víš, Marcusi..Tvůj otec nezemřel při autonehodě.“ vydechla máma stěží. Wow, o tátovi nikdy nemluvila! Tak šup šup, povídej mamko.

„Žije teď v Trofors. Když jsme se s tvým tatínkem poznali, tak jsme do sebe byli hluboce zamilovaní a velmi jsme se milovali. A..samozřejmě jsme spolu měli párkrát i pohlavní styk. Silje není tvá vlastní sestra, měla jsem ji dřív s jiným mužem. A pak jsem ji dál vychovávala s tvým otcem..otěhotněla jsem s ním a měla jsem s ním tebe..Jenže 21.2. 2002 v Elverumu ses nenarodil jen ty.. Ale také tvůj mladší bráška, tvé dvojče, Martinus.“ v tuhle chvíli jsem zkameněl na místě a nebyl schopen slov. Máma mlčela a čekala na mou reakci.

„Takže..Silje, kterou jsem měl celý život za mou vlastní starší sestru, není vlastní? A..kurva, mami! Tos mi nemohla říct dřív, že mám brášku?! Víš, jak jsem si ho vždycky přál?“ nevěděl jsem, co mám říct. Byl jsem zaražený a zároveň hrozně šťastný! Mám brášku, chápete to?

„Marcusi, pozor na jazyk.“ napomenula mě mamka, ale já si toho nevšímal a jen jsem se šťastně usmíval.

„No, dobře.. Ale to není všechno, Marcusi. Martinuse zmlátili ve škole tak, že je teď v nemocnici a je v kómatu.. Marcusi, já za ním potřebuji jet.“ povzdechla si máma a já přikývl.

„A já pojedu s tebou!“ usmál jsem se na ni.

„Ach..to jsem zrovna slyšet nechtěla..“ vydechla máma tiše.

„Prosím, mami! Chci vidět svého brášku, obzvlášť když je v takovém stavu! A navíc - když je v kómatu, tak si mě nebude pamatovat, ne?“ usmíval jsem se na ni.

„No dobře, Marcusi..“ povzdechla si máma a já ji s nadšeným jásotem pevně objal.

„Díky, mami! Díky, díky, díky!“

~~~
Po tomto mém výstupu jsme si vzali potřebné věci - mamka kabelku s peněženkou, klíči, mobilem atd.. A já mobil se sluchátky a vyrazili jsme do auta, kterým jsme odjeli do nemocnice, kde mělo být mé dvojče. Když jsme tam přijeli, tak jsme zamířili k recepci a oznámili, za kým jdeme a kdo jsme.

Ta stará rašple u recepce nám řekla, kam máme jít a my se okamžitě vydali za mým bráškou.

„Jsme identičtí?“ vyptával jsem se mámy.

„Marcusi, kolikrát ti mám říkat, že nevím?! Neviděla jsem ho několik let! A už se neptej, za chvíli ho uvidíš sám.“ odbyla mě máma a já už tedy zmlkl. Došli jsme k pokoji s cedulkou 'Gunnarsen'. V téhle nemocnici evidentně psali na dveře, kdo se v pokoji nachází. Zajímavé..

„Tak jdeme..“ vydechla máma ztěžka a otevřela dveře. Ty dveře trošku zavrzaly a oba jsme vešli dovnitř. Zavřel jsem za námi a otočil se. V ten moment mi padl pohled na blonďáčka úplně stejného jako já.. Byl tedy o něco drobnější a měl spoustu modřin a takových věcí.. Ale jinak jsme byli úplné stejní.

„Tinusi..“ šeptla máma smutně a políbila mé dvojče na čelo.

„No ty kráso..“ zamumlal jsem si spíš pro sebe a dál sledoval mého bratříčka. Když se od něj máma odtáhla, tak jsem k němu přistoupil já a prohlédl si ho zblízka. Lišili jsme se jen vzrůstem a tím, že Martinus měl nad horním rtem znaménko.