Každý den byl v dětském domově, v jednotce číslo tři vždy stejný. Pondělky, úterky, středy i čtvrtky. Do tohoto stereotypu se zamotala i čtrnáctiletá Klára. O partu osmi dětí se staral strejda Jakub a teta Renáta. Na noc se děti potkávali s tetami Alenou a Jitkou.
"Kálko, půjdeš ši še mnou hlát?" Ozvalo se za dívkou, která zrovna seděla ve svém pokoji a učila se dějepis. Ihned poté, co se ona dívka otočila, spatřila malou holčičku. Byla to Lucie Grundzová.
"Já se potřebuji učit, Lucinko." Dívka povzdechla. Neměla zrovna náladu na hraní si s pětiletou holčičkou.
"A čo še učíš?" Navzdechla Lucinka obočí a šla k ní blíže.
"Habsburská monarchie, neznáš," odbyla jí Klárka s nepříjemným pohledem, "chvilku počkej, jdu na záchod."
"Počkám tady!" Uslyšela dívka pár sekund poté, co to vstala. Naše hrdinka ale neměla zamířeno na dívčí toalety, ovšem na pokoj číslo dvě, ke své kamarádce Veronice. Otevřela dveře a spatřila asi třináctiletou dívku, jenž seděla na posteli a pročítala si dívčí časopis o koních.
"Verů, zabav mi Lůcu. Plačková zítra zkouší z dějáku a Lucka ne a ne odejít." Zasmala jsem se. Sice Kláru občas vytáčelo, že musela sdílet pokoj s malou holčičkou, ale co se dá dělat? Někdy uměla rozesmát nejen Klárku, ale i tetu Alenu, která byla, slušně řečeno suchar.
"Jo, jasně. Jsem ráda, že nás nemá. Farkaš je celkem fajn, často s námi kouká na filmy a ústní nedává."
"Kontroluje vám alespoň sešity?" Povzdechla brunetka.
"Nene. Ale pojď, jdem za tou Lůcou." Zasmála se Verča a obě dívky opustily pokoj.
YOU ARE READING
Šance
RomanceNe každý člověk má hezké dětství, které proseděl s rodinou při večeři u jednoho stolu. Čtrnáctletá Klárka sice seděla s rodinou u jednoho stolu, problém ale byl, že po jejím boku sedělo dalších pět dětí. Žila v dětském domově. Jednoho dne však za dí...
