Vlčí král

Předmluva - Hořící vesnice

     „Riley?" řekl chlapec sedící na křesle u krbu. 

     „No, Wille?"

     „Jen že už půjdu spát. Je pozdě."

     „Není pozdě, jen je dříve tma, vždyť je zima," vysvětlil Riley.

     Will nad tím jen pokrčil rameny. Musel s ním souhlasit. Byl leden, nejdrsnější a nejtemnější ze všech zimních měsíců, jaké kdy Will zažil.

     Chlapec už se zvedal z pohodlného sedu, když v tom okamžiku uslyšeli výkřik přicházející z venice.

Zvedli se a běželi k východnímu oknu jejich srubu.

     Srub nebyl velký, byla v něm kuchyňka, malý stůl s dvěma židlemi a chodbička vedoucí do dvou pokojů. V každém z nich byl psací stůl, u kterého stála židle a krátká nepohodlná postel, ale pro 16 letého a 15 letého chlapce to stačilo.

     Když doběhli k oknu, naskytl se jim hrůzný pohled. Většina vesnice byla v plamenech. Will si všiml pohybu u domu, který zatím nehořel.  

     „Podívej!" vykřikl a ukázal na černou postavu vedle domu.

     Riley se zahleděl na místo, kam ukazoval.

     „Kdo to tam je?" zeptal se.

     „Nevím." odpověděl mu Will.

     „Vypadají jako Tunové, nemyslíš?"

     Will moc dobře věděl, jak Tunové vypadají, byly to obludy s tlapami s obrovskými dlouhými drápy místo rukou a nohou, měli černé rohy, jež se tyčily na jejich hlavách jako bodce, na které by se člověk mohl napíchnout, hnědočernou srst a ocas, z něhož jim trčely ostny.

     „To nejsou Tunové,"prohlásil s určitostí. Ti, co zapálili vesnici, se Tunům ani trochu nepodobali. Vypadali spíš jako obrovští ještěři pokrytí šupinami s bodlinami na zádech. Popravdě řečeno, Will ani nechtěl vědět, co jsou zač.  

     Tvrdý stisk na rameni vytrhl Willa ze zamyšlení. Rileyho pohled byl plný strachu, ale také odhodlání, proti kterému se nedalo vzpouzet. Takový výraz u Rileyho Will ještě neviděl a to ho vyděsilo. Byl to výraz, který nepatřil malému klukovi, se kterým lezl po stromech, ale výraz muže, bojovníka, který Willovi připoměl, že Riley už je dospělý muž a že se čím dál, tím víc podobá svému otci.                      

     Rileyho hlas prořízl ticho srubu.

     „Wille, uteč, rychle!"

     Will se na svého dlouholetého přítele s nechápavým výrazem podíval.

     „Co?"                                                                                     
„Uteč!" zakřičel na něj znovu Riley.    
     „Proč?"                                                                                        
     „Zabijí tě, uteč dokud je čas!"

     „Ne, bez tebe nikam nejdu!" odmítl rázně Will.                                                                                
     Ale Rileyho pohled nepřipouštěl žádné odmlouvání.

     „O mě se nestarej. Já to nějak zvládnu. Už běž." Naposledy Willa objal a poté ho vystrčil že zadních dveří ven.

     Will se chtěl vrátit, ale něco v Rileyho posledním pohledu, který mu věnoval, než přibouchl dveře, ho odradilo. Rychle se zvedl, byla zima, ale on věděl, že musí utéct, spíš kvůli Rileymu než kvůli sobě.

     Utíkal lesem tak dlouho, dokud nedoběhl k velkému palouku, který byl jejich cvičištěm a zároveň jejich úkrytem před dotěrnými vesničany. Jsem pořád docela blízko našeho srubu, pomyslel si, když s heknutím dosedl pod velkou borovici.                                           
     Na chvíli zavřel oči a v tu chvíli s určitostí věděl, aniž by dokázal říct jak, že ten zakazující pohled bylo asi to poslední, co u Rileyho na dlouho uviděl.