Už to jsou dva měsíce co jsem s Lucinkou a Jarda s mamkou se dost změnili, dá se říct že jsem pro ně začal být hrozba, dělají mi naschvál strašně věci a nebo na mě křičí, ale už jsem si zvykl. Jediný důvod proč je až tak moc neřeším je ten že jsem pořád šťastně zadaný s Lucinkou, je to moje štěstí.
Ona ví co doma prožívám a snaží se mi pomoct, mám to ale štěstí že? Že mám tak úžasnou dívku.
Můj otec se mi po dlouhé době ozval ale nic pozitivního, řekl s klidem do telefonu že babička zemřela, nedělal si z toho žádné starosti, bylo mu to jedno.
Druhý den mě táta vyzvedl a jeli jsme na slovensko, bohužel vzal sebou i tu krávu a tak celou tu dobu jsem prožíval jen to nejhorší. Hlavně mě štvalo to že jsem tak daleko od Lucinky ale aspoň jsme si psali.
Když jsem jí to všechno řekl měla vztek a ani se Lucince nedivím.
Táta se vůbec nezměnil pořád je to ten kokot co má radši cizí dítě než to vlastní.
Zamrzelo mě to, když jsem nad tím vším přemýšlel a řekl jsem si "Já vlastně nemám rodinu".
Jediný co mám je Lucinka a vážím si toho že pořád semnou je a pomáhá mi.
