Havraní oči | SS A HG (Pozastaveno)

1

Byl na místech, 

chladnějších než polibek smrti, 

pod pláštěm nenávisti schován, 

avšak vzpomínka na její oči... 

hladila ho po rozervané duši 

***

Hluboké ničím nerušené ticho obklopovalo Bradavické pozemky. Nad starobylým nezvykle poklidně vypadajícím hradem se rozprostíralo temné nebe poseté několika zářivými hvězdami v čele s měsícem v úplňku, jež nenechával klidně spát nejen magické tvory, ale i lidi.

Jedním z nich byla i Hermiona Grangerová, nebelvírská dívka, jež zbožňovala jistotu a klid, kterou jí přinášelo dodržování pravidel. Dnešní půlnoc však byla výjimkou, kdy preferovala absolutní ticho, samotu a chladný vánek, jež jí jemně hladil po začervenalých tváří.

Slastně přivřela oči. Zhluboka se nadechla, snažíc se přestat myslet. Ano, ona, nejbystřejší dívka své doby, toužila aspoň na ubohou setinu vypnout svůj neutichající mozek. Přirozeně se jí to nedařilo. Neustále měla před sebou onu vizi... vizi, která jí opět rozplakala. Tiché vzlyky vycházely z astronomické věže, zdánlivě se ztrácející v šumu stromů Zakázaného lesa.

Někdo... nebo spíše něco, je však slyšelo. Havran, černější než samotné nebe, elegantně dosedl na pozlacené zábradlí, malýma očima pozorujíc plačící dívku. Když z drobného hrdla vyšlo mohutné pozornost lákající zaskřehotání, donutil ji tak vzhlédnout.

Vyhledaly jej oříškově hnědé oči plné překvapení. Zdálo se jí to nebo doopravdy hleděl přímo na ni? Překvapeně se zamračila. Nedokázala se zbavit pocit, že je něco na tomto mudlovském ptáku jiné... tak živé, lidské, chápající... 

Havran se ani nehnul.

A tak na sebe hleděli. Mlčky, snad jako by si mohli rozumět, vychutnávajíc si zdánlivě věčné kouzlo okamžiku.

Jenže vše má svůj konec.

A Hermiona, smířena s nadcházející krutou válkou, to dobře věděla. Ztrápeně si povzdechla. Byla tak unavená. Její srdce bylo unavené z neustálého pocitu méněcennosti. Tolik se snažila být opravdovou čarodějnicí, být tou nejlepší. Ale stejně nebyla dostatečně dobrá... pro něj.

Opět propukla v tichý, avšak o to více bolestný, pláč, opírajíc si hlavu o kolena, která si k sobě přitáhla. Byla by schopna proplakat celou noc, vybrečela by si pro něj své překrásně hnědé oči, okna do duše... kdyby jí na rameni nepřistál ten prazvláštní Havran.

„Au!" Vyjela bolestně, když jí zuřivě zobákem klofnul do ucha.

Ztuhla, lesknoucíma očima pozorně skenujíc každičký pohyb malého tvora. Nedokázala si vysvětlit, jak na ni může působit natolik lidským dojmem. A na to nebyla zvyklá... její vytříbený logický rozum, na němž si tolik zakládala, přeci nikdy nemohl selhat.

Když si Havran byl jistý, že doopravdy přestala brečet, opět ji zobákem pozlobil ucho, tentokrát však mnohem jemněji. Srdce se jí z neznámého důvodu prudce rozbušilo.

„Co jsi zač?" Vydechla překvapeně. Odpovědí jí přirozeně bylo pouze ticho. Popuzeně zavrtěla hlavou nad sebou samotnou. To doopravdy očekávala odpověď?

„Dnešní noc je doopravdy překrásná," zasvrběl ji jazyk po chvíli, kdy jí Havran neustále seděl na rameni, „přála bych, aby byla pro každého. Ale je válka. A ta nikoho nešetří, ani ty nejčestnější, nejhodnější lidi," vydechla ztrápeně, odklánějíc od ptáka svůj potemnělý pohled kamsi do dáli. Doopravdy vypadal, že jí naslouchá. Nebo si to možná jen přála, protože by si poté nepřišla tak osamělá, nepotřebná...

„A co dělám já, zatímco oni umírají? Brečím jako zblázněná puberťačka kvůli klukovi, který o mně stejně nikdy neměl zájem. Vybral si tu... tu husu," prskla s bolestí ve tváři, opět bojujíc s přívalem slaných, pálících slz, „Brownovou. Lepí se na něj jako žvýkačka. Každý den... přímo přede mnou," zhořkla, hřbetem dlaně stírajíc jednu neposednou slzu. Už nechtěla brečet. Ne pro něj.

„Ať dělám, co dělám, ať se učím, jak se učím... nikdy nejsem dost dobrá. Pro nikoho. Jsem jen ta nudná, věčně moralizující šprtka, chodící encyklopedie, co jen papouškuje poučky z knih." Její tón nebyl naštvaný, ani rozzuřený... jen plný bolesti. Doopravdy tomu věřila.

Opět se jí zamlžilo vidění. Proč musela být tak slabá? Na tváři ucítila jemný dotyk. Havran se o ni nenápadně otřel. Vypadal, jako by jí doopravdy rozuměl a toužil tak vzít na svá křídla její strasti. Musela se pousmát.

„Ty jsi mi ale divný pták," vydechla.

Zvláštní to noc...

Tak tajemná, chladná, avšak hřejivá.