Havraní oči | SS A HG (Pozastaveno)

3

Tam, kde láska zemřela, 

v duši černé, vzdálené, 

její úsměv 

plamen zažehne

***

„Ginny!" Křikla Hermiona po své nebelvírské přítelkyni, přidávajíc do kroku, aby ji stihla odchytit na rušné chodbě po hodině. Zrzka se zastavila a překvapeně na svou zadýchanou přítelkyni pohlédla.

„Je vše v pořádku, Hermiono?" Optala se se starostí v hlase. Všimla si jejího zvláštního chování během posledních dnů. S nikým se nebavila, často měla červené oči a nateklý nos od pláče. Věděla, že ji činy jejího tupého bratra zasáhly, jen netušila, jak moc.

„Ano," odvětila pevným hlasem, „ale potřebovala bych se tě na něco zeptat," nervózně přešlápla, žmoulajíc rukáv od svetru.

„Jasně, povídej."

„Nevíš náhodou o někom, kdo by měl v Bradavicích havrana?" Ginny se na ní zmateně zamračila. Obě dívky se daly do kroku, aby stíhaly další hodinu. Chvíli mezi nimi vládlo hluboké ticho, zatímco nebelvírka zadumaně přemýšlela. Hermiona ji napjatě sledovala, vyčkávajíc na toužebnou odpověď.

„Je mi líto, Herm, ale o nikom takovém nevím. Havran ani není povolené zvíře, jestli se nepletu a je to dost atypický mazlíček, pravděpodobně bych si pamatovala, kdybych ho s někým viděla," konstatovala po chvíli, bezradně kroutíc hlavou, „proč se vlastně ptáš?" Vyzvídala se zvědavostí v očích. Zaváhala, ale poté jí to nedalo. Musela se někomu svěřit.

„Někdo mi po něm posílá vzkazy," vydechla nervózně, oči její přítelkyni se vzrušením rozzářily, „no... to se asi ani nedá říct. Jsou to jen obyčejné citáty od Shakespeara. Ale pořád jsou překvapivě... výstižné."

„Počkej, počkej," vyhrkla zrzka, „někdo ti posílá po havranovi zamilovaná psaníčka?"

„Ano, tedy... ne tak úplně. Je to... složité."

„To je šíleně ujetý," pronesla tvrdě Ginny, „a romantický zároveň." Na tváři se jí objevil nadšený úsměv. Byla šťastná, že někdo konečně odhalil krásu a inteligenci její přítelkyně. Věděla, že nikdo než jiný než Hermiona si vášnivé vzplanutí citů, lásku, nezaslouží zažít víc.

„Nevím, co víc," přiznala, dávajíc si neposednou kudrlinu z drobné tváře, „je to děsivé a zároveň..."

„Vzrušující?" Zašklebila se Ginny. Neochotně přikývla. To bylo to slovo...

„Víš, když se nad tím zamyslíš," pokračovala dál zadumaně rusovláska, „tak ať už to je kdo je to, jde na tebe vážně chytře. Ty přece miluješ hádanky! Budeš na to neustále myslet, a on se ti tak dostane pod kůži... prostě geniální."

Dřív, než stihla Hermiona nějak zareagovat, stihlo jí v tom něco zabránit. Něco černého, vysokého, příjemně měkkého, do čeho v plné rychlosti narazila, jak zažraně poslouchala slova své spolužačky. Do nosu ji uhodila bylinková vůně se směsicí neidentifikovatelného koření. Jednu přísadu však rozeznala... podmanivý tymián. Udělala několik splašených kroků zpět, aby získala ztracenou rovnováhu. Očima vykulenýma zaskočením pohlédla vzhůru.

„P-profesore Snape," zakoktala, a proklínala se za to, jak moc vyděšeně její hlas v ten moment zněl, „já... omlouvám se. Nedávala jsem pozor na cestu."

„Očividně, slečno Grangerová," protáhl nezaujatým tónem hlasu. Ani na vteřinu ji nepřestával pozornost. Shlížel na ni s pohrdáním, které jí nenechávalo chladnou. Vždy musel dostatečně ukázat, že má navrch. „Za vaši nepozornost strhávám nebelvíru pět bodů. Tento týden už podruhé. Domníváte se, že máte svou inteligencí natolik navrch nad svými spolužáky, abyste se musela obtěžovat dále využívat svůj našprtaný mozek, slečno?" Rýpal si, zraňujíc ji tak, jako pokaždé. On vždy věděl, do jakého bolavého místa rýpnout. A ona nenáviděla, jak bezmocná v ten moment byla. Jen stála, vzpurně mu hledíc do rozbouřených temných očích. Ale na víc se nezmohla.

„Jdete pozdě na hodinu," šeptl, rty měl zkřivené do potěšeného úsměvu, „to je váš třetí prohřešek v takto krátké době, proto jsem vám nucen udělit školní trest, slečno Grangerová."

Zajisté ti to trhá srdce, bastarde jeden.

„V sedm večer v mém kabinetu." Dřív, než stihla cokoliv říci, byl pryč. Otočila se a probodla ho tím nejostřejším, nejnahněvanějším pohledem, který jen dokázala vytvořil. V očích jí plál oheň.

„Kretén," zaprskala Ginny, když byl dostatečně daleko, „do hodiny zbývá ještě pět minut! Neměl žádné právo ti nafařit školní trest!" 

***

Přesně v sedm hodin její drobná ruka odhodlaně zabušila na dřevěné dveře kabinetu profesora Snapea, které se vteřinu na to prudce rozletěly. Hleděla do nevrlé tváře postaršího muže. Ta energie respektu a strachu, která z něj vyzařovala, ji opět donutila zadržet dech. Jako by se bála, že když tomuto muži ukradne jen špetku kyslíku, smete ji zuřivá exploze.

„Přišla jsem, kvůli tomu trestu, pane," upřesnila, neschopna mluvit hlasitě.

„Máte mě za hlupáka s omezenou pamětí, slečno Grangerová? Já samozřejmě vím, proč jste přišla," utrhl se na ni pobouřeně bez jediného očividného důvodu. Mlčky ho následovala dovnitř, trhajíc sebou, když za ní práskl dveřmi.

Dnes je v mnohem horší náladě než obvykle, pomyslela si nervózně.

„V rohu jsou kotlíky, které potřebují vyčistit," řekl už opět jeho typicky chladným bez emočním hlasem. Mlčky přikývla. „Vaši hůlku mi nechte na stole. V osm nejpozději ať to máte hotové. Nemíním s vámi strávit celý večer."

Čekalo ji minimálně třicet zašpiněných kotlíku. Jak si vůbec může myslet, že by něco takového mohla stihnout do hodiny? I přes své vnitřní námitky na nic nečekala, a i hned se dala o práce. Po chvíli usilovného drhnutí začala chytat křeč do pravé ruky, tak byla nucena si dát krátkou pauzu.

Rozhlédla se po tmavém kabinetu osvíceném pouze dvěma loučemi. Vše zde mělo své místo tak, jak to měla i ona sama ráda. Nejvíce ji fascinovala obsáhlá knihovna plná staře vypadajících knih, jež ji přímo vyzývaly k přečtení. 

Kdyby bývala doopravdy poslechla svůj vnitřní hlas, udělala pouhých pár kroků kupředu...

Možná by si i povšimla jedné police věnované pouze dílům od mudlovského autora, Williama Shakespeara...