Merthur - oneshot

Pendragon

Artuš ustoupil pár kroků zpět od člověka, kterému věřil. Od člověka, kterého považoval za více než za přítele. Nemohl tomu uvěřit, to nemohla být pravda. Musel se chytit za okraj stolu, podlamovala se mu kolena. Je to jen nějaká zkouška? Znovu vzhlédl Merlinovi do očí, hledal tam jakoukoliv známku vtipu nebo pochybnosti, ale to co viděl, byli oči, které je zvyklý dennodenně vídat. „To nemůže být pravda Merline, ty nejsi čaroděj..." Znovu se zadíval na podlahu. „Všiml bych si toho." Merlin se slabě usmál a přišel k Artušovi. Vzal jeho ruce do svých a jemně je přitiskl k sobě, aby se mezi Artušovýma rukama vytvořila štěrbina. Jeho oči zazářily zlatě a Artuš sebou cukl. Jakmile své ruce uvolnil, vylétl světle modrý motýl.

Artuš nemohl uvěřit tomu, co vidí. Ještě před chvílí vyznával svoji lásku svému nejlepšímu příteli a v té druhé ani neví komu ji vyznával. Merlin jen spustil své ruce podél těla. „Vím, že to nemůžeš hned vstřebat, nechám ti čas na rozmyšlenou, když budeš chtít abych odešel-" Merlin se musel zhluboka nadechnout. Už jen myšlenka, že by měl Artuše opustit ho ničila, ale byl připravený čelit tomu, co mu jeho král přikáže. „Pochopím to, ale prosím Artuši." Artuš zvedl své oči k Merlinovým.

Merlin viděl všechny ty emoce, jak se v něm perou, to zmatení a nechápavost dokonce i ztracenost. Merlin se na něj usmál svým nejlepším úsměvem. „Jen prosím, věz že-" Bylo tu spoustu věcí, které chtěl říci, že se narodil už s magií, že ji používá jen a jen pro něho, že magie není zlá, ale nechal si to vše pro sebe. Otočil se a zamířil ke dveřím. „Víš, kde mě najdeš." Už chtěl odejít, ale nemohl si odpustit poslední otočení za mužem, kterého miluje z celého svého srdce. Znovu se na něj usmál, aby mu dodal trochu klidu a řekl ta slova, která mu jen před několika minutami řekl jeho král. „Také tě miluji Artuši." A s tím se rozeběhl k Gauisovi.

Artuš tam zůstal jen stát. Část chtěla za Merlinem běžet, ale ta druhá ho držela na místě. Nemohl tomu uvěřit, Merlin je čaroděj. Najednou se od dveří ozvalo zaťukání sir Leon vešel dovnitř a informoval Artuše, že přijel král z vedlejšího království a žádá si jeho přítomnost. Artuš se vzpřímil a zamířil ke dveřím. Chce tu informaci o Merlinovi posunout, co nejdál, co mohl.

Když se Artuš vypořádal se všemi královskými povinnostmi, tak se vrátil do své komnaty. Většinou s ním šel i Merlin, se kterým povečeřel. Ale dnes večer to bude jiné. Artuš jen s nechutí otevřel dveře. K jeho překvapení ho přivítal rozdělaný oheň a večeře při svíčkách. Vše bylo tak jak by mělo být až na jednu podstatnou nedostatečnost. Merlin tu nebyl. Ale bylo to tak lepší, ne? Přeci jen Merlin je čaroděj a magie je byla a bude špatná, to ho přece celý život učili.

Navíc, jak může Merlinovi vůbec věřit? Když mu po celé ty roky lhal? Artušovi rty se zkroutili do nostalgického úsměvu. Jednou to vlastně řekl, dokonce to řekl jeho otci do očí. A Artuš zasáhl, že určitě není čaroděj... Tehdy byla Gwen v nebezpečí skoro zemřela jen pro nějaká slova.

Co to je vůbec magie? Kdyby se ji učil Artuš, mohl by ji používat? Jsou to jen prázdná slova a velice divné pohyby rukou, které mnohdy nedávali smysl? Nebo je to něco, co člověk nemůže ovlivnit? Jako nemůžeme ovlivnit, komu se narodíme? Co když je to, co Merlin je?

Artuš se svého jídla ani nedotkl natož vína, které bylo nalité v jeho číši. Už jen ze zvyku se otočil ke stolu, kde by ještě pořád seděl Merlin, který by ho přesvědčoval, že nemá hlad. Merlin byl vždy tak hubený. Unavený si sedl na svoji královskou postel a projel si prsty vlasy. Co má teď dělat? I kdyby... i kdyby mu nezáleželo na tom, že má Merlin magii, jak by měl přesvědčit lid, že to není, jen nějaké kouzlo, které na něj seslal? Nebo, že Merlin je jen další verze Morgany? Také by to byl naprostý opak, co jeho otec představoval, také tu byly království, které byli postavené na podkladě smluv obsahující magii a její zničení. Opravdu může riskovat tak velkou věc jen pro své štěstí? Ohrozit celé království? To by nebylo správné.