Doctor, Goddess and a Blue Box

Asgard

Byla vlahá letní noc. Mlhoviny a galaxie ozařovaly Asgard barevnou aurou a všude vládl klid. Nic nenaznačovalo tomu, že by se něco důležitého mělo stát.
Ve vyšších vrstvách stratosféry se však cosi hnulo. Zdánlivě malý předmět, který se stále otáčel a zanechával za sebou lehký kouřový ohon. Byla to modrá budka. Malá, modrá, policejní budka, která se vrtěla v záchvěvech, jak rozrážela atmosféru planety. Na první pohled by se zdálo, že se do ní vejde sotva jedna osoba, ale bylo to jen klamné zdání.
Útroby oné budky, skrývaly až nečekaně velké prostory: Kruhovou místnost s prapodivnou konzolí, jejíž modře světélkující a pulzující střed, vydával podivně vrzavé zvuky, sahal až ke stropu. Pulzující střed byl jakoby obklopen „Stolem" pokrytým nejrůznějšími tlačítky a páčkami. Od stropu vysel nespočet drátů vedoucích ke konzoli a celá místnost připomínala jakousi jeskyni, jejíž stěny byly pokryty hexagonálními, prosklenými štěrbinami. Nyní byla tato místnost v plamenech a celá se třásla. Uprostřed toho všeho pobíhal muž. Běhal pořád dokola kolem konzole, mačkal knoflíky a cosi kontroloval na navigačním monitoru. Zpocené, zježené vlasy se mu lepily na čelo a hnědé oči kmitaly po páčkách a knoflících. Byl to Doctor. Poslední z Pánů Času. A modrá budka byla Tardis. Stroj času a nejlepší loď v celém širém vesmíru. Ale nyní s ní něco bylo v nepořádku a ani sám Doctor nevěděl co. Žluté plameny olizovaly některé ze sloupů a obvody v konzoli prskaly, až jiskry létaly po celé místnosti.
„No tak holka, co to s tebou je?" Procedil Doctor mezi zuby a přidržujíc se sloupku, zopakoval pokus o nahození chladicího systému. Neměl ponětí kam se Tardis řítí, ale moc dobře věděl, co se stane, když se mu nepodaří chlazení opravit. Povrch planety se pod Tardis neúprosně zvětšoval. Konečně! Konečně začala reagovat. I když ne tak jak by potřeboval a chtěl, ale k tomu, aby přistál bez větší katastrofy, to stačilo.
Tardis tvrdě dosedla na zem. Doctor se jen tak tak udržel na nohou.
„Fuuu kam jsi mě to dostala co?" Zamručel, prohlížeje si monitor. „Asgard..." To jsme tedy zatraceně daleko... Ale nevadí... Snad tu seženu součástky, abych tě mohl dát do kupy..." Pousmál se a láskyplně pohladil konzoli po jejím okraji.
Na Asgardu nikdy před tím nebyl a tak mu ani nevadilo, že ho Tardis zavezla zrovna sem. Rychlým krokem došel ke dveřím, aby zjistil, kde vlastně je. Naskytl se mu pohled na okraj lesa a zářivé město kotlině pod ním, jemuž vévodil zlatý palác.
„Je ještě hezčí, než jsem o něm slyšel vyprávění..." S lehkým úsměvem se opřel o rám dveří a vychutnával si příjemnou letní noc. Nikdy neviděl nic hezčího než to, co leželo pod ním. Tedy kromě Gallifrey samozřejmě. Ještě naposledy si nechal lehkým větříkem rozčísnout zježenou čupřinu a pak šel spát.
Druhý den časně ráno, se vydal do města. Nijak se nehodlal tajit faktem, že není zdejší, i když přílišnou pozornost neměl zrovna v oblibě, a pak jeho typický vzhled: Hnědý oblek, bílé conversky a béžový plášť se mu zamlouvaly víc než cokoliv jiného. Svižným krokem s rukama v kapsách a batohem na zádech si vykračoval dlážděnou cestou, vedoucí k jedné z bran.
Město jako takové byla složité změť uliček, domů, náměstí, promenád, ale i vysutých zahrad, tržišť a obytných domů. Celému tomu bludišti vévodil skvostný palác, který Doctorovi v mnoha ohledech připomínal varhany, jaké už ne jednou viděl v nějakém kostele. Pro Doctora nebylo těžké se tam vyznat, a tak rychle zamířil ke kovárně.
Kovárna byla prostorná a temná. Oheň si v peci vesele plápolal, nástroje byly vyrovnané na stole a některé viseli na velkých hácích na zdi. U kovadliny stál kovář. Vysoký, s širokými rameny a silnými pažemi. Delší nahnědlé a umolousané vlasy měl spletené, aby mu nepadaly do čela a spod huňatých obočí se jiskřily temně zelené oči.
„Budou si přát?" Zeptal se hrubým, ale ne nepřátelským hlasem a loupl po Doctorovi očima. Nedůvěřoval mu.
„Ach ano, budu si přát..." přikývl Doctor „Máte tu prosím nějaký spojovací materiál, nýty a metal-ex-fluorit-litický článek?" Odvětil s úsměvem a zalovil v kapsách.
„Jistě... Asi nejsou zdejší, co?" S kývnutím zamručel kovář a jal se hledat věci, o které byl požádán.
„Ne ne to nejsem. Já... Jen projíždím kolem a oh perfektní, brilantní!" Zazubil se Doctor a opatrně od kováře převzal válcovitý předmět s drobným ozubením na vnitřní straně a trochu větším na vnější.
„Ale jsou s tím opatrný... Může to bejt zatraceně nebezpečný a taky už další nemám..."
„Já vím, že může, ale potřebuji to a nemám to v rukou poprvé..." Usmál se Doctor a podal kováři několik zlatých mincí.
„Drobné si nechte..." pousmál se a s potřebnými součástkami se vypravil zpět. Přišlo mu však škoda, že by se zdržel jen na chvilku a tak se po chvíli uchýlil do zdejší krčmy. Usadil se k jednomu ze stolů a z batohu vytáhl jakýsi složitě vypadající mechanismus.
„Dají si něco k pití?" Ozval se nad ním hlas krčmáře.
„Ano. Vodu." Přikývl Doctor a aniž by se na krčmáře podíval, vytáhl sonický šroubovák.
„Vodu? Jak si přejí." Přikývl krčmář a s trochu překvapeným výrazem odešel, ale hned se zase vrátil se džbánkem vody a dřevěným korbelem. Doctor byl už hluboce ponořen do obvodů a součástek onoho mechanismu. Šroubovák s lehce hvízdavým zvukem pracoval na plné obrátky, ale přeci se to Doctorovi nedařilo tak, jak by chtěl. Svoji pozornost, ke zbytku lokálu obrátil až v okamžiku, kdy vstoupila menší skupina bojovníků. Nevěnoval jim přílišnou pozornost, ale vzhledem k tomu, že se bavili nahlas, neuniklo mu z jejich rozhovoru v podstatě nic. Bylo jich šest.
„Bylo to skvělé!" Zasmál se hlubší hlas.
„Hmm ani mi moc nepřišlo..." opáčil kysele o něco mladší a jemnější hlas.
„Příliš si to bereš..." Ozval se ženský hlas. Až teď si Doctor všiml, že mezi nimi byla i jedna poměrně hodně mladá žena. I když co se asgarďanů týče slovo „mladý" mohlo být i 2000 let života, ale vypadala mladě... Víc než na 30 by ji neřekl. Nenápadně po nich pokukoval a prohlížel si je.
Hlubší hlas, co se smál prve, patřil vysokému a svalnatému muži s plavými vlasy, které měl jako předtím kovář spletené tak, aby mu nepadali do očí, i když pár zbloudilých pramínků mu do něj stejně padalo. Majitelem kyselého hlasu byl černovlasý mladík, který seděl vedle toho prvního a sledoval své společníky s lehce ironickým a sarkastickým úšklebkem ve tváři. Doctor si ještě jednou prohlédl tu ženu, která tam s nimi seděla. Byla velmi hezká. Tmavě hnědé, lehce provlněné vlasy jí splývaly k lopatkám a zelené oči přátelsky pokukovali po ostatních z její skupiny. Musel se usmát. Bylo to už docela doba, co měl naposledy společníka a nebylo by na škodu si nějakého zase najít a ačkoliv to nedělal záměrně, představoval si náhodné lidi, které potkával jako své společníky. Ne radši zůstane sám... Rozhodl se nakonec. U stolu seděli ještě tři muži. Jeden silnější se zrzavými vlasy a plnovousem, který byl zabrán do konzumace pečeně, světlovlasý mladík, který byl natočený k vedlejšímu stolu a cosi tam probíral s dívkami, co tam seděly a tmavovlasý muž asijského vzhledu, který mlčel a jen naslouchal, co ostatní říkají. Všichni na sobě měli brnění a jiné ochranné prvky, nehledě na fakt, že u sebe měli značné množství a sortiment zbraní, jak si Doctor povšiml.
„Hmm válečníci..." Zamručel si pro sebe a srovnal si brýle. Byl rád, že si ho nikdo příliš nevšímá, i když, že by po něm nikdo nepokukoval, říct nemohl a nezdálo se, že by tu na návštěvy byli zvyklí... S povzdechem vzal do ruky šroubovák a jal se dál opravovat důležitou součást chladicího systému Tardis.
„Hele podívejte!"
„Proklatě..." Protočil Doctor očima. Přesně tohle nechtěl. Všech šest párů očí u vedlejšího stolu a několik u jiných stolů se nyní upíralo na něj a na součástky rozložené po stole.
„Myslíte, že je z Midgardu?" Zeptal se ten první.
„To sotva... podívej se na to vybavení, ty opice na zemi takové věci nemají..." Odvětil ten, co byl napůl otočený k vedlejšímu stolu a ukázal na hromádku ložisek a tělísek ležících na stole. Doctor doslova cítil, jak si důkladně prohlížejí každou součástku, kterou měl na stole stejně jako jeho samého. Poněkud spěšně sbalil vybavení batohu, položil kovovou minci na stůl.
„Chce odejít..." Ozval se zase hlas.
„Když chcete o někom mluvit... Alespoň šeptejte..." Pomyslel si a s protočením očí vyrazil ven. Když opustil město, oddechl si. Ne opravdu přílišnou pozornost opravdu v lásce neměl. Zamířil si to rovnou do lesa, kde nechal Tardis. Viděl jsi už z dálky. Modrá budka se nedala přehlédnout.
„Alespoň ji nechali na pokoji." Usmál se pro sebe a vytáhl klíč, aby mohl odemknout a rychle zmizet, ale kus za ním se ozvalo křupnutí. S trhnutím se otočil a namířil před sebe sonický šroubovák. Věděl, že jako zbraň zrovna moc použitelný nebyl, ale svůj účel, co se dojmu týkalo, většinou plnil. Za ním, tedy teď už před ním stála ta žena, co byla v krčmě s těmi válečníky. Ruce měla založené na hrudi a smála se.
„Proč na mě míříš tou divnou hůlkou, co modře svítí a hvízdá?" Zeptala se po chvíli. „Já nekoušu... možná..." ušklíbla se na konec.
„Neměla bys tu být..." Odvětil Doctor chladně a přestal na ni mířit.
„Kdo jsi?" Zeptal se nedůvěřivě a důkladně si ji prohlédl. Byla opravdu hezká. Štíhlá a vysoká. Ne sice tak jako on, ale vzhledem k jiným byla poměrně vysoká. Na sobě měla převážně kombinaci temně červené, černé a stříbrné. Předloktí měla zahalené v chráničích a na zádech měla připevněný štít s mečem. V obličeji se jí rozléval stále pobavený výraz.
„To bych se měla ptát spíše já tebe... Nejsi odsud nebo snad ano?" Ušklíbla se a přeměřila si modrou budku za ním.
„Mě říkají Sif... Tedy Lady Sif, ale zkráceninu mám radši... Kdo jsi ty?"
„Aha..." Přikývl Doctor. „Ne nejsem zdejší, to máš pravdu, ale neměla bys být někde v paláci? Například?" Nadzvedl jedno obočí. Sif zavrtěla hlavou.
„Kdepak já už mám pro dnešek volno... Odkud jsi...? Jsi z Midgardu?"
„Midgard? Myslíš patrně zemi a ne nejsem ze země... Jsem z... velmi vzdálené planety a...a...a už bys měla vážně jít." Nedůvěřivě couvl, neboť Sif udělal několik kroků směrem k němu.
„Vzdálené planety říkáš? A znám ji? Jak si se sem dostal? Bifrost je uzavřen a jiné lodě by Heimdall viděl... Nechceš mi říct, že ses sem dostal v tomhle..." Sif pobaveně ukázala na Tardis. Doctor svraštil obočí a ušklíbl se. To bylo příliš otázek. A moc na to v jaké situaci byl.
„Není to žádné to... Je to ona... Jmenuje se Tardis a ona mě sem dostala... Proč to jsem nezjistil." Pokrčil nakonec rameny.
„Počkej... Chceš říct, že takhle... Budka je něco jako loď?"
„Ne jen to, je to nejlepší loď. „
„Nechtěj mě rozesmát, já..." Avšak větu nedořekla, protože to už Doctor odemknul a otevřel obě křídla dveří dokořán. Potichu ji sledoval. Sif pomalu došla k otevřeným dveřím a nahlédla dovnitř, pak ucukla jako by se o něco spálila, odešla pár kroků zpět a podívala se na Tardis. Po malé chvíli vešla dovnitř.
„Je... Je to větší zevnitř... „ Prohlásila nakonec a vyšla zase ven
„Tohle nikdy neomrzí..." Pomyslel si Doctor a usmál se. „Ano je... Říkám Jí Tardis... Znamená to Čas a Relativní Rozměr Ve Vesmíru... Můžu s ní, kam jen budu chtít... Kamkoliv v prostoru a čase..." Usmál se pyšně a pohladil Tardis po rámu dveří. Sif jen nevěřícně koukala.
„Takže to není kouzlo?"
„Ne není"
„Kdo jsi?"
„Já jsem Doctor..." Usmál se Doctor.