I'll tame you /vmin/ ✔️

* Prolog *

„Bože, kam jsem se to dostal?" vystrašený Jimin se přes uslzené oči rozhlédl po tmavém neosobním pokoji. Otřel si chvějícími prsty tváře a konečně se odvážil shlédnout i zbytek těla. Jeho stylové kalhoty, černé s bílým proužkem a světle modrá košile už nepůsobily tak perfektním dojmem, jako když odcházel ze svého bytu. To mohlo být tak před čtyřmi hodinami.

Zatoužil po zrcadlu, ale měl strach se pohnout, měl strach udělat cokoliv, třeba jen hlesnout, nebo se podívat na dveře.

Ležel na posteli. Čelo na obou stranách bylo vyrobené z tenkých kovových příček, takže působila trochu ústavním dojmem. Pod sebou cítil hrubou deku, jejíž chlupy ho škrábaly na holých částech těla, nejvíce na rukou. Při pohledu na dveře a trvalo mu několik minut, než se k němu odvážil, se mu opět nezadržitelně nahrnuly slzy do očí. Co se to stalo? A proč jemu?

Bavil se v klubu, se svými přáteli. Slavili narozeniny jednoho z nich, skvělá akce to byla, než vyšel ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, protože ho cigaretový kouř uvnitř hrozně dusil. Jenže se nadechnul možná dvakrát, třikrát, než ho někdo popadl za ruce, pusu mu obalil dlaní a začal táhnout pryč. Před klubem byla taková mela, že si jeho zoufalého křiku vůbec nikdo nevšiml. Všichni zaměstnáni tím, aby se dostali dovnitř, nevnímali, jak kluka volajícího o pomoc táhnou pryč nějací dva výrostci. Oba byli oblečení do černého, černé brýle na nosech a drsné výrazy ve tvářích. Kdyby měl tak čas si je prohlédnout víc. Jenže jeden mu začal drtit zápěstí a druhý šíji. Jak sebou cukal a házel, podklouzly mu nohy a ti dva ho za sebou vláčeli možná deset metrů, takže cítil každý kamínek. Když se pokusil vykřiknout, slíznul takovou facku, že mu to málem zlomilo vaz. Nikdy nikomu nic neprovedl, tak proč on?

Jimin sjel opatrně očima na rozervané kalhoty od kolen dolů. Po tvářích se mu stále kutálely slzy zoufalství a bolesti. Jeho kůže na kolenou byla rozedřená do krve, jak ho ti dva táhli. Kdykoliv jenom sykl bolestí, dostal další facku a od toho měl roztržený ret a pěkně hluboký škrábanec na levé líci.

Zvedl k tomu místu prsty, a když se škrábance dotkl, ucítil zaschlou krev smíchanou s čerstvými slzami. Popotáhl a raději dal ruku zase dolů. Šíleně ho bolelo zápěstí. Snažil se nedat průchod dalším slzám, ale nemohl si pomoct. Co po něm chtěli? Unést ho snad? A chtít pak po někom výkupné? Vždyť nebyl dohromady nic. Možná kluk z lepší čtvrti v Soulu, který si nemusel stěžovat na nedostatek peněz. Dělal modeling a hrál v několika klipech a seriálech. Nebylo to nic moc, ale stačilo to na uživení jeho skromné rodiny. Tedy jeho a bratra JiHyuna. Starali se o sebe navzájem od chvíle, co jim zemřeli rodiče při tragické autonehodě. Tohle přece museli únosci vědět, kdyby chtěli výkupné, protože kdo jiný by za něj zaplatil? JiHyun snad?

Otevřel oči a vytřeštil je hrůzou, když si uvědomil, co ještě jiného jeho únos mohl znamenat.

Těžce se vyhrabal z postele a rozběhl ke dveřím, vzal za kliku a... samozřejmě bylo zamčeno. Zaúpěl, protože si málem vykloubil rameno. Cítil, jak se mu rozhýbaná kolena začínají pokrývat novou krví, ale nepodíval se na ně, prostě nemohl. Třískl pěstí do tmavého dřeva před sebou, zoufalství na okamžik vystřídal vztek. A pak něco zaslechl. Hlasy! Instinktivně couvl dozadu a přikrčil se. Vteřinu na to se na opačné straně dveří ozvalo otočení klíče v zámku.

Jimin udělal další krok dozadu. Věděl, že za chvíli narazí na postel. Se zatajeným dechem koukal na dveře, které se náhle rozletěly dokořán, a na jeho obličej dopadla nepříjemná záře umělého osvětlení z chodby. Zamrkal a zakryl si zrak zvednutou paží.

Ve dveřích stály dvě postavy, mužské, jenže jim neviděl do obličeje, ale nic by za to nedal, že jeden z nich je jeho únosce z klubu. Druhá postava mu povědomá nebyla, ale byla určitě o něco vyšší než on. A vzpřímený postoj svědčil o nadměrném sebevědomí.

„Hm, pěkný je!" řekl kluk příjemně hlubokým hlasem.

„Pro tebe jen to nejlepší, šéfe!" ozval se ten druhý oddaně, div že nepadl k nohám svého pána.

„Jak se jmenuje?" zajímal se „šéf" dál.

„Park Jimin," odpověděl poskok poslušně. Šéf udělal krok do místnosti.

„Můžeš jít spát, Namjoone!" pronesl klidně a jakmile to dořekl, zabouchl za sebou dveře.

Kolem Jimina se opět rozhostilo šero. Viděl sice obrys postavy, pomalu mířící k němu, ale ani náhodou nedokázal rozpoznat výraz v jejím obličeji. Kdo to byl a co po něm chtěl? Co měly znamenat ty divné řeči, které spolu ti dva vedli?

„Když nebudeš zlobit, nic se ti nestane!" promluvil hlas do napjatého ticha.

„Co ode mě chcete?" vyhrkl Jimin, přitom si olízl ret, celý mokrý od slz.

„Já tu jsem od pokládání otázek!" ušklíbl se muž. Když udělal krok dopředu, Jimin couvl.

„Prosím, nechte mě, vůbec vás neznám, co se to sakra děje?" vzlykal do tmy a při dalším kroku už narazil do postele. Uvědomil si, že lépe vidí, člověk před ním se lehce usmíval. Měl výrazné oči, jejich bělmo zářilo. Dále krátké blond vlasy spadající do čela. Připadal si proti němu malý a bezvýznamný. Cítil, jak se mu srdce usadilo v krku, tak nasucho polknul, jenže ho v krku začalo ještě víc škrabat. Měl hroznou žízeň a hrozný strach.

„Neřvi, nikdo tu na to není zvědavý!" štěkl po něm šéf a napřáhl ruku. Jimin se opět přikrčil, ale následující pevný úder do prsou ho odmrštil na postel. Měl štěstí, že se nepraštil hlavou o kovové čelo. Možná by mu to bylo i jedno, ten člověk ho chtěl nejspíš zbít, nebo zabít, takhle by aspoň upadl do bezvědomí.

„Prosím!" zakňučel a natáhl ke klukovi ruku, snad ve snaze ho obměkčit. Natržené rty ho nepříjemně zaštípaly, kdykoliv promluvil, nebo se do otevřených ran dostala další slaná slza.

„Buď hodný!" řekl šéf tvrdě a Jiminovi se zamotala hlava. Možná, že to znělo tvrdě, ale taky trochu vyzývavě. Uvědomoval si, jak se mu oči doširoka otevírají a ruce se snaží něčeho chytit. Že tu nebyl proto, aby... Ne, tohle musel být nějaký hodně špatný sen.