I'll tame you /vmin/ ✔️

XVII.

Měsíční světlo vystřídalo denní. I tak byl ještě pokoj pohlcen v ranním šeru, když Jimin otevřel oči a s neobyčejným zklamáním zjistil, že vedle něj Taehyung neleží. Neslyšel ani sprchu, všude bylo nezvyklé ticho. Od nějaké půlnoci byli v domě sami. Jimin se i přes smutek pousmál, protože si představil, jaké by to bylo, kdyby spolu s Taehyungem takhle žili. Někde daleko od lidí, jen oni dva. Postupně by se sbližovali a Jimin by se snad o Taehyungovi dozvěděl víc o jeho dětství, dospívání, zálibách, nebo i trápeních. Při té představě jeho úsměv trochu polevil, protože zašel až příliš daleko. Něco takového se nikdy nestane, dokud tenhle vztah (ano, rád by to nazýval vztahem) bude jednostranný. Věděl, že Taehyunga vzrušuje, ale láska to nebyla. Ne taková, jakou cítil on.

Musel se posadit, protože když měl hlavu položenou na polštáři, až nebezpečně se mu Taehyungova vůně vkrádala do nosu. Potlačil nové vzrušení, vstal a odešel do své koupelny, kde si dal rychlou sprchu. Pak vyrazil do kuchyně, že si uvaří čaj a najde něco málo k snídani.

Hrnec s mlékem už na plotýnce nestál, i tak první setkání s kuchyní po tom, co se v ní stalo, vyloudilo Jiminovi na rtech další blažený úsměv. Tady mu to řekl a očividně ho dost šokoval. Taehyung se chvíli bránil, snažil se být pořád ten tvrdý šéf, než podlehl Jiminovým slovům, jeho upřímnosti a vyřčené touze. Jiminovi přejel mráz po zádech, ale takový ten příjemný, který se pak slil do jediného místa v těle a to do slabin. Rozhodl se dál nevzpomínat, protože by to mělo nedozírné následky, zvlášť když byl Taehyung v nedohlednu, tudíž mu s jeho vzrušením nemohl pomoct.

Ale kde vůbec je? Pokud odcházel za svými kšefty, tak většinou na noc a tu strávili spolu.

Za doprovodu vzpomínek na Taehyunga si Jimin připravil snídani a sedl si s ní do obýváku. Po chvíli mu došlo, že za ním nikdo nepřišel, tedy žádný ze zdejších poskoků. Byl snad v domě opravdu sám? Ale ať už se v noci stalo cokoliv, Taehyung by ho tu samotného nenechal. A mohl se v noci chovat sebelaskavěji a sebepozorněji.

Zrovna když si Jimin složil nohy pod sebe, vychutnávajíc si obložený chléb sýrem a zeleninou, uslyšel bouchnutí dveří v kuchyni. V zápětí se otevřely dveře do obýváku a v nich se objevil Jungkook. Zářivě se na Jimina usmál.

„Dobré ráno, marode, tak jak?" optal se a pořádně si prohlédl jeho obličej, přičemž se zamračil.

„Sakra, to musela být hodně zajímavá noc!" přivřel oči a založil si ruce na prsou.

„To je to na mě tak vidět?" zhrozil se Jimin. Nevěděl proč, ale ihned mu blesklo hlavou, že Jungkook bude ten poslední člověk, který by na něm nepoznal, že je zamilovaný.

„Záříš jako sluníčko!" to už se Jungkook zase usmíval. Když se otočil k odchodu do kuchyně, Jimin ho následoval.

„Řekneš mi, co se stalo? Tedy pokud o tom chceš mluvit!" pobídl ho. Byl prostě příliš zvědavý, když uviděl v Jiminových očích jiskřičky, které tam doposud nebyly.

„Chceš podrobnosti?!" pousmál se Jimin.

„Chci vědět, jak se cítíš," upřesnil to Jungkook.

„Miluju ho!" odpověděl Jimin rychle a opřel se o ostrůvek. Jungkook po něm hodil zmateným pohledem.

„To je hezký. Ale nechtěli jsme, aby to bylo obráceně?"

„Choval se ke mně v noci moc pěkně," zobecnil to Jimin, protože kdyby přidal i ty podrobnosti, určitě by se červenal. Na druhou stranu tolik potřeboval, aby to někdo věděl. Aby někdo pochopil, jak moc mu na tom záleží.