Sněhulák

prolog

Vznášel se nad zemí jako anděl, příliš perfektní na to, aby se dotkl země.

Bílý hřebec plavně proplouval arénou, zcela ignoroval ruch a hlasy stovek lidí okolo sebe. Šíje vyklenutá, štíhlé končetiny pracující s přesností a spolehlivostí švýcarských hodinek. Na pozadí čisté srsti z něj uhlově černá kůže postroje přímo svítila. Jeho tmavé oči se dívaly upřeně před sebe, uši byly poslušně nastražené vpřed, boky rozechvěle čekaly, kdy se o ně v neviditelné pobídce otřou ostruhy.

V jeho sedle seděla rovna jako svíčka jedenáctiletá dívka, hnědé vlasy s pár blond momenty zapletené do přísného uzlu, z něhož se neopovážil uniknout jediný pramínek. Klobouk, sako i jezdecké boty byli bezchybně černé, zatímco rajtky, košile a rukavice připomínaly odstínem čerstvě napadaný sníh. Ve tváři měla soustředění a vznášela se kolem ní aura sebevědomí.

Tehdy – v té aréně – se setkaly poprvé, přestože o tom neměly tušení. Oběma jim bylo deset, obě byly plné snů – jen se každá otáčela zcela jiným směrem.

Na jedné straně arény stála tmavovlasá dívenka, jejíž zelené oči byly doširoka rozevřené obdivem a mihla se v nich dychtivá jiskra pokaždé, když jezdkyně, která jí byla nápadně podobná, projela kolem. Tiskla se k ženě v pozdní dvacítce, ta ale nevnímala ani jeden z jejích doteků – upírala oči bez hnutí na dívku v sedle překrásného koně. V hrudi se jí těsnal malý osten závisti s obrovskou vlnou pýchy – i když by si přála být na dívčině místě, přála jí to. Tak, jak se to na sestru patří.

Na straně opačné přešlapovala drobounká blondýnka bok po boku se svým bratrem-dvojčetem a jen tak tak se držela, aby jí neukápla slza pokaždé, když ji jezdkyně míjela. Nevnímala ji, jako kdyby ani neexistovala, ale moc dobře viděla, jak zlomený pohled před sebe hřebec upírá, dávno uvyklý na to, že zde zkrátka nemá cenu se bránit. Že nejlépe udělá, když bude poslouchat a dostane poté chvíli klidu. Křečovitě svírala bratrovo zápěstí a jeho slova, jimiž se ji snažil uklidnit, vpouštěla jedním uchem tam a druhým ven.

Tmavovláska se držela pohledem na projíždějící dvojici, dokud její pozornost neupoutal nepatrný záblesk v jejím zorném poli. Překvapeně zamrkala, když si všimla dívky přímo naproti sobě, která zjevně jen stěží potlačovala pláč – a jako kdyby vycítila její pohled, vzhlédla a zaklesla se do něj tím svým. Jen na okamžik, na setinu vteřiny, ale přesto tak, že to zelenoočku donutilo se zachvět překvapením.

Vzápětí se modré oči sužované slaným potokem schovaly za pevně stisknutá víčka, dívenka se otočila na patě a zmizela v těsnajícím se davu.

♫ Nirvana – The Man Who Sold The World ♫